Viděli lásku

Autor: Luvmicah

Překlad: Aalex na doporučení ada1987

Jak jsem scházela dolů ze schodů do centra Cirkusu prokletých, v ruce krabici s nářadím, přemýšlela jsem pomilionté, jestli jsem udělala správně. Nebo se mé dobré záměry zvrtnou a znovu mě nakopou do zadku? Nathaniel za mnou nesl předmět, který měl tuhle noc udělat úžasnou a pamětihodnou, nebo mě měl vrhnout do noci plné vzteku a zlomených srdcí. Věřila jsem v to první.

Roztáhla jsem závěsy a podržela je tak, aby mohl Nathaniel projít, aniž by se chytil do modré a zlaté látky. Myslím, že každý návštěvník Jean-Claudeova podzemního domova se do nich aspoň jednou chytil – nás nevyjímaje.

Po cestě do Jean-Claudeovy ložnice jsem doufala (i když to bylo nepravděpodobné), že jsme tu dost brzy na to, aby spal ještě aspoň další hodinu. S mocí, kterou získal, když jsme získali ta znamení, jsem už nedokázala odhadnout, kdy se vzbudí. Někdy se vzbudil ve čtyři odpoledne, jindy v poledne. Nathaniel a já jsme dorazili do Cirkusu v deset ráno, a tak jsem si byla docela jista, že bychom mohli být schopni v klidu dokončit naši misi.

Vstoupili jsme do ložnice a našli Jean-Claudea a Ashera jaksepatří mrtvé v Jean-Claudeově posteli. Musela jsem se na okamžik zadívat na mé dva miláčky. Jejich krása pokaždé přiměla mé srdce vynechat úder. Bylo to, jako bych je viděla poprvé v životě, pokaždé když jsem byla v jejich přítomnosti. Leželi bok po boku na zádech. Částečně zakrytí mými oblíbenými tmavě modrými přikrývkami, které měly stejnou barvu jako Jean-Claudeovy oči. Asher byl zlatý jako denní světlo, zatímco Jean-Claude byl temný anděl noci. Navzájem byli dokonalým kontrastem a zároveň se skvěle doplňovali.

Nathanielův loket jemně šťouchl do mé ruky a přivedl mě zpátky k sobě. Byl čas přestat okukovat spící upíry a dát se do práce. Otevřela jsem krabici s nářadím a vzala jsem vrtačku, o které mě Merle ujistil, že by měla fungovat na kamenné zdi. Poodešla jsem k nohám postele, otočila se tváří ke zdi a hledala ten správný bod. Nathaniel se postavil s rukou proti zdi a já ho naváděla k tomu, co jsem si myslela, že je mrtvý bod. Držela jsem mu vrtačku a lekla se, když se s vrčením probrala k životu. O půl vteřiny později jsem si uvědomila, že upíři neslyší ve svém „spánku“ hluk. Jakmile byly šrouby pevně ve zdi, Nathaniel odešel a vyzvedl můj vánoční dárek pro mé dva oblíbené upíry. Pověsil ho a já se posadila na zeď a dívala se. Emoce a otázky letěly mou myslí. Strach. Štěstí. Nervozita. Hrůza. Bude se jim líbit? Budou se jím cítit uraženi? A jestli jím budou raněni, dokážu napravit škodu, kterou napáchám?

Nathaniel, který vycítil, co se mi honí hlavou, mě vytáhl na nohy a objal mě, aby mě ujistil: „Budou to milovat, Anito,“ zašeptal do mého ucha. Zněl tak jistě. Přála jsem si, abych si byla taky tak jista.

Vrátil vrtačku zpátky do krabice s nářadím, zvedl ji a šel ke dveřím. Položil ruku na knoflík dveří a otočil se na mě. „I kdyby se jim to nelíbilo, budou vědět, že jsi to udělala z lásky. Nepodceňuj city, které k tobě ti dva cítí. Milují tě stejně, jako ty miluješ je.“ Otevřel dveře a odešel.

Znovu jsem se posadila na konec postele, abych počkala až se Jean-Claude a Asher vzbudí. Přála jsem si, aby se vzbudili v tu chvíli a také jsem si přála, aby nespali další hodiny. Zatím jsem čekala, dlouze jsem se dívala na svůj dárek. Nedokázala bych to bez Jasona. Byl to Jason, kdo vyfotil malbu Jean-Claudea, Ashera a Julianny, která byla momentálně nad krbem v obýváku stejně jako malba zdi, kterou nesl krb. Také udělal momentky Jean-Claudea a Ashera, když jsme byli všichni pohromadě v mém domě 4. července. Byl to zase Jason, kdo se vplížil do Jean-Claudeovy a Asherovy šatny a vypůjčil si oblečení, které měli tu noc, co jsme čelili Belle skrz Musette a pak se vplížil zpátky, aby je vrátil. A byl to Jason, kdo konečně našel umělkyni, u které jsem cítila, že odvede tu nejlepší práci na obraze, který jsem chtěla objednat. Stálo mě to docela dost, ale výsledek za to stál.

Na malbě jsem byla oblečena v košili s dlouhými rukávy. Požádala jsem Jean-Claudeovu švadlenu, aby ji pro mě tajně ušila. Košile byla stejně modrá jako Jean-Claudeovy oči se zlatými metalickými nitěmi, které připomínaly Asherovy vlasy běžící skrz ni. Vpředu byla nízko střižena a ukazovala hodně dekoltu. Na hrudi mi zavěšený na zlatém řetízku visel starobylý medailonek, který nesl malé obrázky Jean-Claudea a Ashera. Ten medailonek kdysi patřil Asherově lidské služebné, Juianně, která byla kdysi dávno upálena jako čarodějnice. Mé černé vlasy spadaly ve vlnách z vršku hlavy. Umělkyně namalovala mou bledou kůži tak, že vypadala, jako když září.

Pamatuji si sezení v jejím ateliéru - hodiny v těchto šatech, tiše si přejíc, abych nikdy nepřišla s tímhle nápadem. Samozřejmě, šperky by byly darem, který by se sháněl daleko snadněji. Když dokončila mou část obrazu, pokusila jsem se obejít stojan, abych viděla její práci, ale zablokovala mi cestu a odmítla ukázat mi jakoukoli část obrazu, dokud nebude dokončený. Kdyby to udělala, možná bych ji požádala, aby mě udělala jemnější. Možná to byla jen má představivost, že mé oči vypadaly tvrdě a bez citu. Naznačila jsem své znepokojení přátelům, když jsem jim to ukázala, ale oni nesouhlasili. Měli pocit, že umělkyně zachytila mou tvář a oči přesně tak, jak měly být, vybalancované mezi tvrdostí a jemností. Koneckonců je to namalováno podle toho, jaká jsi. Jemná, když je třeba a tvrdá, když si to žádá situace.

Obraz ukazoval nás tři, stojící před krbem v Jean-Cladeově obývacím pokoji. Já byla vpředu, Jean-Claude a Asher za mnou. Jean-Claudeova levá ruka byla kolem mého pasu a Asherova pravá ruka byla kolem mých ramen. Mé ruce byly překříženy v zápěstí, položeny na mém břiše. Držela jsem Jean-Claudeovu pravou ruku ve své levé a Asherova levou ruku ve své pravé ruce.

Jean-Claude měl oblečení, které se mi na něm líbilo nejvíc. Měl sako do opery z černého sametu. Tmavomodrá výšivka, jejíž nit připomínala jeho oči, byla vyšitá ve složitém vzoru na rukávech a na předku vesty. Jeho košile byla obvyklá nabíraná verze z hedvábí, které ladilo s výšivkou. Jedna noha, která byla vidět po mé pravé straně, byla zakryta od palce na noze až po bok černou koženou botou. Umělkyně namalovala jeho černé kudrny, spadající téměř k pasu, tak, že jste se jich chtěli dotknout. Jako byste téměř cítili jejich jemnost, když jste se dotkli obrazu. Výraz jeho tváře byl jeden z mých oblíbených. Jeho ústa se skoro samolibě ušklíbala. Jeho oči v sobě měly oheň, který říkal, že přemýšlí nad něčím nemravným ohledně vás a vypadalo, že bude trvat jen vteřinu, než své myšlenky uskuteční.

Přejela jsem pohledem na Ashera. Byl v obleku ze 17. století. Sako ke kolenům bylo zlatavě zářivé s temnější metalicky zlatou nití, která ji protkávala. Bílé fiží na hrudi a na zápěstí košile, kterou nosil pod sakem. Noha, kterou jsem mohla vidět po mé levici, byla pokryta látkou, která ladila se sakem a mizela v páru po kolena vysokých bot, vyrobených z ústřicově zbarvené kůže. Jeho zlaté vlasy spadaly ve vlnách na jeho ramena. Mnohokrát jsem se hádala sama se sebou, kolik z Asherovy tváře ukázat. Nakonec, připomínaje si fakt, že malba bude (doufejme) viset na zdi v Jean-Claudeově ložnici, jsem instruovala umělkyni, aby přidala i Asherovy jizvy. Byly Asherovou součástí a on věděl, že ho miluji i s nimi – celého.

Můj zrak se přesunul přes Asherovo rameno na obraz, který momentálně visel v obývacím pokoji. Julianna seděla v křesle, držíc růži s Jean-Claudem a Asherem v pozadí. Obraz v obraze byl dost velký, abych mohla zahlédnout detaily i odtud, kde jsem seděla. Nezamýšlela jsem, že nový obraz převezme místo toho původního. Naopak, chtěla jsem Jean-Claudeovi a Asherovi ukázat, že si cením jejich lásky k Julianně stejně, jako si cením jejich lásky ke mně o tolik století později. Mým největším strachem bylo, že to tak oba upíři neuvidí. Bála jsem se, že to uvidí tak, že se snažím dostat Juliannu do pozadí, ale nic nemohlo být vzdálenější pravdě. Část mě jim chtěla napsat dopis, vysvětlující to a odejít, doufajíc, že až se vrátím, uvidí krásu obrazu a nebudou mě obviňovat, že se snažím vecpat na Juliannino místo v jejich srdcích.

Nejsem si jista, jak dlouho jsem seděla a zírala na obraz, ale zvuk šustících pokrývek mě donutil otočit se. Jean-Claude a Asher seděli vedle sebe v posteli. Zřejmě už byli vzhůru nějakou chvíli – déle než pár minut, protože oba zírali na obraz se slzami v očích. Byly to slzy štěstí nebo smutku? S upíry to bylo tak těžké odhadnout, protože přesto, že měli slzy v očích, jejich výrazy nevyjadřovaly nic.

Byl to Asher, kdo promluvil první. Jeho hlas byl tak tichý, že kdybych nedávala pozor, nevěděla bych, že vůbec něco řekl. „Kde se tu vzal?“

„Nechala jsem namalovat vánoční dárek pro vás dva.“ Sama jsem byla blízka slz a několikrát jsem si musela odkašlat, abych se mohla zeptat, jestli se jim to líbí. Když jsem byla konečně schopna promluvit, můj hlas byl velmi tichý. „Líbí se vám?“

Ani jeden hned neodpověděl a já ucítila, jak se mé strachy vzmáhají. Náhle jsem si nebyla jista, co dělat. Měla bych odejít? Pokud ano, měla bych vzít obraz s sebou? Pohnula jsem se, abych se postavila a Jean-Claude mě chytil za ruku. Váhavě jsem vložila ruku do té jeho a on mě posadil na postel mezi ně. Dívala jsem se z jednoho na druhého, snažíce se najít v nich aspoň náznak emoce.

Asher se otočil, aby se setkal s mým pohledem a úsměv rostl na jeho tváři, dokud nedošel až do jeho očí. „Je to krásné, ma cherie. Je to ta nejkrásnější věc, kterou jsem kdy viděl.“ Otočil hlavu, aby se znovu zadíval na obraz. „Děkuji,“ zašeptal.

Otočila jsem se, abych našla Jean-Claudeovy oči. Měl v nich tolik lásky a obdivu (uctívání), že jsem zčervenala.

„Ma petite,“ řekl potichu, „nikdy mě nepřestaneš překvapovat. Tak často ukazuješ lidem svou vnější tvrdou skořápku. Ale čas od času nám dovolíš nahlédnout dovnitř skořápky ke svému něžnému srdci. A právě tyto okamžiky mě přimějí milovat tě tak moc, jak jen dokážu.“

„Takže se ti líbí?“ Věděla jsem, že ano, ale prostě jsem musela slyšet jeho odpověď.

„Oui, nemyslím, že jsem kdy dostal dar, který bych si cenil víc.“ Sevřel mě do náručí, přitiskl si mě k sobě a políbil mě na vršek hlavy.

Asher se otočil na nás dva, jeho oči se třpytily zadržovanými slzami. „První obraz je mi dražší než cokoli na tomto světě, ale tenhle nový obraz ukazuje vše, co je mi drahé. Dokázala jsi tím obrazem vytvořit most přes 200 let, ma cherie. Je krásný, stejně jako ty.“

Asher se posunul, položil mi paži kolem ramen a vzal mou rukou do své. Donesl ji ke svým rtům a něžně ji políbil.

Leželi jsme na posteli v objetí a dívali se na obraz. V duchu jsem si zhluboka oddechla. Okamžitě viděli to, co jsem chtěla na obraze ukázat. Viděli lásku.