Ostružinový koláč

I vládce města se o Vánocích může cítit sám…

Odehrává se po 12. dílu série.

Jean-Claude upíral oči na telefon, napůl doufal, že zazvoní, napůl doufal, že najde odvahu jí zavolat. Přemýšlel, jestli bude v tuto hodinu spát, nebo stále ještě slaví svátky se svou rodinou, která za ni přijela, aby strávili Vánoce spolu.

Jako živoucí entita ho obklopovalo tíživé ticho. Cítil jeho přítomnost, proměňovalo jeho obývací pokoj v prázdnotu. Ten pocit míval jen zřídka, ticho a klid by měl uvítat, namísto toho se ale vyšší upír cítil neklidný.

Obvykle byl jeho domov plný lidí, kteří chodili sem a tam, konverzovali, jedli, spali, milovali se. Dnes byl Jean-Claude zcela sám. Možná kdyby někdo navrhl, že tu s ním zůstane, nebyl by nyní tak sám a necítil by takové nutkání zavolat Anitě navzdory jejímu jasnému zákazu ji jakkoli kontaktovat, dokud její rodina neodjede.

Jean-Claude si ztěžka povzdechl, odtrhl pohled od stále tichého přístroje na svém stolu a zadíval se doprostřed místnosti na bílý koberec.

Bylo to smutné a absurdní. Věděl, že nemusí zůstat sám. Mohl by zajít do jednoho ze svých klubů a ponořit se do víru večírků, které pořádali každou noc. Stačilo, aby se tam ukázal, a hned by ho obklopily zástupy žen, které by se nemohly dočkat, aby mohly splnit jakékoli jeho přání. Koneckonců každý v městě si přál být s vládcem města. Každý, jen ne ta, se kterou on sám chtěl dnes večer být.

Podvědomě se znovu zadíval na telefon, ruku měl sotva několik centimetrů od sluchátka. Sevřel ruku v pěst, aby si zabránil dotknout se ho. Neměl by jí volat. Jen by se rozzlobila, a čeho by tím dosáhl?

Přesto zde byla i ta možnost, že by ho ráda slyšela. Vždy jí mohl říct, že jí chtěl jen popřát veselé Vánoce, a nechat to tak. Možná by s ní pohnula vánoční nálada a chvíli by si s ním povídala. Za zkoušku to stálo.

Popadl sluchátko a ukazovákem vyťukal číslo na telefonu. Vyslal k vyšší moci přání, aby hovor zvedla ona, a ne její záznamník.

Jeho modlitba byla vyslyšena jen napůl. Neozval se mu záznamník, ale hlas, který se ozval na druhé straně, nepatřil Anitě. Byl mužský a Jean-Clauda lehce zaskočil, protože věděl, že Anita poslala leopardy pryč, aby udržela před svou rodinou zdání, že vede normální život.

„Mohu hovořit s Anitou, pokud je to možné?“ zeptal se Jean-Claude a sevřel sluchátko oběma rukama.

„Jo, jistě. Chvíli vydržte,“ odpověděl muž. Jean-Claude slyšel, jak volá Anitino jméno a říká jí, že má telefon. Pak se muž zeptal: „Smím se zeptat, kdo volá?“

Jean-Claude zaváhal. Olízl si rty a přemýšlel, jestli by měl odhalit svou identitu, či ne. Povzdechl si a stiskl víčka. „Přítel,“ zašeptal.

Muž to tlumeným hlasem vyřídil Anitě. Nakonec ale přece jen Jean-Claude uslyšel v telefonu její hlas. Otevřel oči a zadržel dech.

„Jo, vezmu si to,“ řekla tomu muži. Chvíli bylo ticho a pak: „Ano?“

Jean-Claude vydechl, ani si neuvědomoval, že zapomněl dýchat, napětí v jeho těle se ale znásobilo. Neměla čas. Byla se svou rodinou. Nebude ráda, že zavolal. Jenže i ze zvuku jejího hlasu se mu zrychlil puls a uvnitř se mu rozlilo teplo.

„Joyeux Noel, ma petite,“ popřál jí smyslně.

Po několik vteřin Anita neodpovídala. A když se nakonec ozvala, nezněla nadšeně.

„Zešílels?“ zašeptala naštvaně. „Prosila jsem, ať mi nevoláš, dokud je moje rodina ve městě. To byl můj otec, s kým jsi mluvil! Kdyby věděl, že s tebou mluvím… Rozčílil by se.“

Jean-Claude vstal a nervózně začal přecházet po pokoji. Předpokládal, že se rozzlobí, tak proč ho to tak zabolelo?

„Omlouvám se, ma petite,“ pověděl jí zcela upřímně. „Chtěl jsem ti jen popřát vše dobré. Doufám, že máš příjemný večer… A chtěl jsem také slyšet tvůj hlas, který by mi snad popřál totéž.“ Doufal, že v ní jeho sarkasmus probudí pocit viny. Nestalo se.

„Teď zavěsím. Už mi nevolej.“

„Anito, prosím,“ zastavil ji Jean-Claude. „Nechtěl jsem tě rozzlobit. Nebylo správné, abych ti volal, ale neviděl jsem tě již celý měsíc a dnes jsem sám a stýská se mi po tobě více než obvykle. Omlouvám se a slibuji, že tě již nebudu obtěžovat. Nezlob se na mě, ma petite.“

Anita si ztěžka povzdechla. „Jsi sám? Úplně sám? Tomu se těžko věří.“

Jean-Claude přikývl, přestože ho nemohla vidět. „Je Štědrý den, ma petite. Není tu nikdo, jen já. Co bych to byl za vládce, kdybych v noc, kdy mají být rodiny pohromadě, v tom svým lidem bránil?“

Na dlouho se odmlčela. Jean-Claude si kousal ret a doufal, že Anitu obměkčil. Ani tentokrát neměl štěstí.

„Takže jsi mi zavolal a doufal, že jak uslyším tvůj hlas, všeho nechám, zapomenu na rodinu a pojedu za tebou? Ty máš vážně nervy,“ zavrčela.

„Ne,“ pospíšil si Jean-Claude. „V něco takového bych si nikdy netroufal ani doufat. Jelikož nemůžeme být spolu, myslel jsem, že bychom si mohli třeba chvíli popovídat. Popřála bys mi veselé Vánoce§ a řekla, že mě miluješ. Chci toho tak moc?“

„Jo, sakra!“ odsekla Anita, ale rychle ztišila hlas, aby ji nikdo neslyšel. „Až zavěsím, budou se všichni ptát, s kým jsem to mluvila, a já opravdu nechci rozebírat můj vztah s tebou se svou rodinou.“

Jean-Claude přešel k pohovce a posadil se. Tohle bylo horší, než předpokládal. „Tedy dobrá,“ odvětil. „Nebudu tě již déle obírat o čas.“ Ztěžkla polkl a zabořil pohled do země. „Dobrou noc, Anito.“

Chtěl už zavěsit, ale uslyšel její hlas.

„Já to nechápu, Jean-Claude,“ řekla tiše. „Co to s tebou je?“

Upír si povzdechl. „Jsou Vánoce.“

„Ano? A?“

Jean-Claude se zabořil hlouběji do polštářů a opřel hlavu o opěrku. „Jsem sám.“

Anita tiše zaklela. „S tím na mě nechoď. Stačí, abys pohnul prstem, a sesypaly by se na tebe ženský, které se nemůžou dočkat, až s tebou stráví noc. Ne že bych ti dovolila s nimi něco mít, ale alespoň bys nebyl sám.“

Tomu se Jean-Claude usmál. Narovnal se, její slova ho povzbudila. „Nad tím jsem už přemýšlel, ale i v místnosti plné lidí bych se cítil sám. Nechci strávit Vánoce mezi samými cizinci, ma petite. Chtěl bych je strávit s tou jedinou, kterou miluji.“ Toužebným hlasem pokračoval. „Chtěl bych ji držet v náručí, až bychom se procházeli sněhem mihotajícím se ve světle zimního měsíce a jedinými zvuky, jež by zaplňovaly noc, by byly údery našich srdcí.“

Anita se zlehka zasmála. „Jo, jasně. Jediný, co chceš, je držet mě a dívat se na měsíc.“

Jean-Claude povytáhl obočí. „Spokojil bych se s tím.“ Založil nohy pod sebe a do klína si dal telefon, jako by to bylo její tělo a on toužil ho něžně držet. „Mám dnes velice romantickou náladu.“

„Hmmm. Dostal tě duch Vánoc, že?“ V dálce někdo náhle zavolal její jméno a ona se zarazila a zhluboka se nadechla. „Podívej, musím jít. Dej na mou radu, Jean-Claude. Jdi do Danse macabre, najdi si tam hezkou ateistku, možná dvě, zatanči si a zapomeň na měsíc a sníh a na to, že mě budeš držet v náručí, protože to se dnes večer nestane a ty to víš.“

Jean-Claude se zamračil. Na chvíli si myslel, že si s ním také chtěla popovídat. „Já vím,“ odvětil prostě hlasem, v němž po svůdnosti nezbyla ani stopa. „Rozumím.“

„Uvidíme se na Nový rok, ano?“ dodala na usmířenou.

Jean-Claude se zvedl na nohy. „Ano.“ Už neměl náladu s kýmkoli hovořit.

„Dobře. Musím jít. Čekají na mě.“

„Dobrou noc, ma petite.“

„Dobrou noc.“

S těmi slovy zavěsila. Její hlas vystřídal obsazovací tón. Jean-Claude položil sluchátko a odhodil telefon na gauč.

Co teď? Upír přešel přes obývací pokoj a zpět. Přál si, aby se někde mohl schovat a spát až do Nového roku. Naneštěstí to bylo stejně nemožné jako nepraktické. A jakkoli se mu ta představa nezamlouvala, Vánoce podle všeho skutečně stráví sám.

***

Bylo už po půlnoci, když Anitin otec vzal celou rodinu, nasedli do auta a odjeli do motelu. Ráno se vrátí a Anita věděla, že ji čeká další náročný den. Líbilo se jí být na Vánoce s rodinou, ale zabavovat je bylo náročnější, než si myslela.

Musela přiznat, že když nakonec osaměla, ulevilo se jí. Od Jean-Claudeova telefonátu na něj nemohla přestat myslet a po zbytek večera byla roztěkaná. Přála si, aby její rodina přijala její způsob života takový, jaký byl, včetně toho, že povolává zombie, je bolverkem smečky vlkodlaků, spí s leopardodlaky a je lidskou služebnicí vyššího upíra.

Vykročila do kuchyně, aby uklidila nepořádek, ale jakmile se do toho pustila, uvědomila si, že nemá na mytí nádobí energii ani chuť. Nakonec se alespoň přinutila sbalit zbytky jídla a uklidila je do lednice. Nemá smysl, aby jídlo zůstalo na stole celou noc.

Vzala ze zásuvky roli alobalu, utrhla velký kus a zakryla jím koláč, který její nevlastní matka přinesla. Ostružinový koláč. Byl dobrý, ale Anitě to přišlo jako zvláštní volba svátečního dortu. Alespoň že ty ostružiny nebyly naložené v žádném sirupu. Její nevlastní matka sesbírala plody z keřů, které jim rostly kolem domu, zamrazila je, aby je měla v zásobě na koláče.

Anita otevřela dveře lednice, držela je nohou a přeskládala talíře a plastové misky, aby udělala místo na koláč. V tu chvíli jí to došlo. Jean-Claude. Ostružiny. Jednou, hodně dávno, jí řekl, že když byl ještě člověk, ze všeho nejradši měl ostružiny.

Narovnala se a pustila dveře, myšlenky jí už vířily jen kolem toho stříbrnou folií zakrytého koláče. Poté co s ním nepříliš přátelsky mluvila po telefonu, měla by mu ten koláč přinést a dát si u něj kousek, aby ho mohl ochutnat. Možná by to urovnalo rozvířené vody. Nechtěla na něj být zlá, ale když se jí zničehonic ozval a telefon navíc zvedl její otec, byla trochu napjatá. Díkybohu měl Jean-Claude alespoň tolik rozumu, že se mu nepředstavil.

Byla si jistá, že si Jean-Claude musí myslet, že se na něj zlobí. Nejspíš na to pořád myslí. To poslední, co by čekal, je, že by se objevila před jeho dveřmi s ostružinovým koláčem. Nemohla se dočkat, až uvidí jeho výraz.

S novou energií vytáhla z hromady krabic a potrhaných papírů v rohu obývacího pokoje dárkovou tašku. Měla na sobě kýčovitou kresbu anděla, ale Anita si nemyslela, že by to Jean-Claudeovi jakkoli vadilo. Vložila koláč do tašky a přidala šlehačku ve spreji, kterou vyndala z lednice. Přihodila čistou vidličku a několik ubrousků a zamotala vrchní část, aby se jí obsah v autě nevyklopil. Pak si pospíšila do koupelny, aby si upravila make-up a učesala vlasy.

***

Bylo krátce po druhé ráno, když Anita dorazila i se svým darem do Cirkusu prokletých. Když parkovala, napadlo ji, že v Cirkusu asi nebude kromě Jean-Clauda nikdo, a jelikož on netuší, že přijede, možná se nedostane dovnitř. Měla by mu zavolat. Sice by se tím zničilo překvapení, ale je to lepší, než kdyby jí při čekání, jestli vyjde sám od sebe ven, umrzl zadek.

Zůstala v autě, aby se ochránila před zimou venku, a vylovila telefon zpod sedačky, kde ho nechávala pro akutní případy, Pak vytočila Jean-Claudovo číslo. Několikrát to zazvonilo, než ho zvedl, a když se ohlásil, Anita slyšela v pozadí melodii „Frosty the Snowman“ od Ronettes.

Rozesmála se. Věděla, že má slabost pro hudbu 60. let, ale koledy ze 60. let byly už trochu moc. Smála se tak moc, že nemohla přestat, aby se alespoň ohlásila.

Samozřejmě to nebylo potřeba, její smích poznal.

„Ma petite? Jsi to ty?“

„Ano,“ vydechla Anita a otřela si slzy smíchu. „Můj bože, tebe vážně posedl duch Vánoc, co? Ronettes?“

Téměř v telefonu slyšela, jak se usmívá. „Nadčasová klasika, ma petite.“

„No dobrá. Jen jsem si nepředstavovala, že by vládce města poslouchal na Štědrý den něco takového.“ Pohlédla na hodinky a povzdechla si. „No, na Boží hod.“

„Ano,“ odpověděl nadšeně. „Takže ses mi přece jen rozhodla popřát hezké Vánoce?“ Náhle jí připadal šťastnější, než když s ním mluvila posledně.

„Ne, ani ne,“ škádlila ho. „Vlastně jsem ti zavolala, jestli bys mi mohl přijít otevřít.“

V telefonu nastalo dlouhé ticho, jako by zvažoval její prosbu. „Přijít otevřít?“ zopakoval nakonec hlasem lehce zastřeným, jak si pomalu uvědomoval, co řekla. „Ty jsi tady?“

Anita se usmála. „Ano, jsem tady. Chtěla jsem tě překvapit.“

Opět se rozhostilo ticho, než znovu promluvil. „Přišla jsi za mnou? Myslel jsem…“

„Zapomeň na to, co sis myslel,“ přerušila ho Anita. „Mrzne mi zadek, Jean-Claude. Tak už mi pojď otevřít ty zatracený dveře.“

„Já… už jdu.“ A s tím hovor ukončil.

Anita spokojeně vypnula telefon a zasunula ho zpátky pod sedačku. Pak zvedla tašku s andělíčkem a otevřela dveře. Jak kráčela k širokým schodům před sebou, pod nohama jí křupal sníh. Nepřekvapilo ji, že se vyšší upír objevil ve dveřích dřív, než k nim došla. Zaprvé on nemusel dávat pozor na led pod sněhem, zadruhé byl upír.

Usmál se, když ji spatřil, otevřel dveře doširoka a ustoupil, aby ji pustil dál. Anita vešla dovnitř, za sebou sněhovou cestičku, a otočila se k němu, zatímco Jean-Claude zavíral dveře.

„Rychle, polib mě, mám rty úplně ztuhlé,“ vybídla ho.

Jean-Claude se tiše zasmál a vykročil k ní. Objal ji a třel, aby ji co nejrychleji zahřál, pak přitiskl rty na její v něžném polibku.

„Neuvědomil jsem si, že je venku taková zima,“ přiznal a přitiskl tvář na její. Sám neměl zrovna vysokou teplotu, ale v tuto chvíli vydávalo jeho tělo více tepla než její.

„Jo, no, můžeš zapomenout na nějaké kochání se sněhem ve světle měsíce,“ prohlásila Anita, „protože tahle ženská do toho nejde.“

Jean-Claude si povzdechl. „To je v naprostém pořádku, ma petite,“ odpověděl radostně. „Již jen to, že tu jsi… Nemohu vypovědět, jak se nyní cítím.“ Pokynul jí, aby šla dál, a pak se na ni váhavě zadíval. „Máš v úmyslu zůstat o něco déle?“

Anita vykročila chodbou, přijala jeho pozvání. „Jo, ale nemůžu zůstat moc dlouho. Moje rodina sice na noc odjela, ale kolem osmé ráno se vrátí.“ Přinutila se k úsměvu, doufala, že to pochopí. „Musím se vyspat.“

Jean-Claude přikývl a vydal se chodbou po jejím boku. „Samozřejmě.“ Pohled mu zalétl k uzavřené dárkové tašce. Povytáhl obočí a začichal. Téměř podvědomě si olízl rty. „Co tam máš?“

„Překvapení pro tebe,“ odpověděla Anita a přehodila si tašku do druhé ruky dál od něj. Pitomý upíří smysly, pomyslela si.

Jean-Claude se usmál a naklonil se k ní tak, že se otřel o její rameno. „Myslel jsem, že ty jsi to překvapení.“

„Ne, nejen já,“ odpověděla a snažila se znít podrážděně. Vstoupili do obývacího pokoje. „Já jsem jen takový bonus.“ Položila koláč na konferenční stolek a pak se k Jean-Claudovi otočila. „A vlastně mám ten pravý vánoční dárek doma, takže i tohle je takový bonus.“

Jean-Claude k ní zvědavě přistoupil. „Ma petite, nemusela jsi mi nic kupovat.“ Přejel jí rukou po paži. „Vše, po čem toužím, tu již mám.“

Anita k němu vzhlédla a zavrtěla hlavou. „Bože, tebe je tak snadný potěšit,“ povzdechla si, zvedla se na špičky a políbila ho. „Mohla bych tě požádat o hrnek kafe?“

Upír přikývl. „Samozřejmě, ma petite. Hned jsem zpět.“ Otočil se k odchodu.

„Počkej, ještě něco!“ zvolala za ním Anita. Jean-Claude se otočil na podpatku, ve tváři měl natěšený výraz, jako by se nemohl dočkat, až ji potěší. „Co nějaké vánoční koledy?“

Jean-Claude se pokusil potlačit úsměv. Přimhouřil oči. Věděl, že si z něj jen utahuje, přesto přešel k ovladači a zvedl ho. Aniž by spustil oči z Anity, natáhl ruku a stiskem tlačítka spustil přehrávač v rohu místnosti.

Ticho místnosti okamžitě zaplnily The Ronettes s jejich verzí „Frosty the Snowman“. Anita se uchechtla. Upír se usmál, odhodil ovladač stranou a otočil se, aby konečně přinesl kávu.

Než se vrátil i s naloženým tácem, Anita si sundala kabát a usedla na pohovku s rukama v klíně. Vzhlédla k němu a usmála se, pak se natáhl po hrnečku, který jí podával. Tác položil na stolek a usadil se vedle ní, zatímco ona si přidávala do kávy cukr.

„Děkuji, jsi ke mně tak milý,“ řekla tiše a usrkla. Vzdychla a postavila hrnek na stůl, pak se natáhla pro tašku a přesunula mu ji do klína. „Nenakláněj ji.“

Jean-Claude opatrně zvedl tašku, postavil si ji na dlaň a druhou rukou otevřel. Nakoukl dovnitř a rozzářeně se na Anitu zadíval, zatímco z tašky vytahoval koláč. Nedočkavě strhl alobal z formy.

„Ma petite! Ostružinový koláč?“ Zavřel oči a zhluboka nasál vůni, pak zasténal. „Och. Je t’adore!“

„A mám taky šlehačku,“ dodala Anita, vzala tašku a vytáhla z ní zbytek věcí. Rozložila je na tác a pak se natáhla pro koláč. „Promiň, že je už napůl snězený, byl to náš zákusek k večeři.“

„Na tom nezáleží,“ zašeptal upír a upřel na koláč takový pohled, jaký ho Anita viděla upírat jen na ty nejkrásnější ženy. „Přinesla jsi mi ho. Och, ma petite, jsi anděl.“

Anita se usmála a zvedla vidličku. „Sním, kolik budu moct, ale musím tě varovat, jsem docela nacpaná.“

Jean-Claude si nedočkavě olízl rty a díval se, jak Anita vrší na koláč kopec šlehačky. „Stačí sousto, o víc tě nežádám.“

Anita zabořila do koláče vidličku a škádlivě pomalu vložila sousto do úst. Jean-Claude padl do polštářů na pohovce, zatímco Anita žvýkala, oči měl zavřené a sténal potěšením. Anita se snažila nesmát.

„Ježíši, snad mi tu neomdlíš,“ škádlila ho.

Jean-Claude otevřel oči a narovnal se, pak se na ni podíval. „Už je to tak dlouho… Zapomněl jsem, jak sladké, jak lahodné ostružiny jsou. A jak jsem je kdysi miloval.“

Anita si vložila do úst další sousto koláče a upír zasténal. Při čtvrtém kousnutí do druhého sousta ovšem Anitino nadšení z koláče, navzdory tomu, jak to Jean-Clauda těšilo, začalo opadat. Jen stěží sousto polkla.

„Uf, už nemůžu,“ povzdechla si, uložila vidličku do formy s koláčem a tu položila na konferenční stolek. „Promiň. Jsem taaaak plná, že kdybych snědla další sousto, puknu.“

Jean-Claude se usmál, rozevřel náruč a ona se mu do ní zavrtala. „To je samozřejmě v pořádku, ma petite. I to, co jsi snědla, bylo nade vše lahodné.“ Ovinul kolem ní své paže a políbil ji nad obočí, pak si položil hlavu na její.

Anita se zapřela do upírovy hrudi a položila si hlavu na jeho rameno. „Líbilo se ti to?“

Jean-Claude se tiše zasmál. „Velice, ma petite,“ odpověděl a pohladil ji po vlasech. Cítil, jak se vrtí. Přesunul se, složil nohy pod sebe a ji si uložil do klína.

„To jsem ráda,“ řekla Anita stísněným hlasem, jako by ji dostihla únava. Pousmála se a povzdechla si. „Víš, ani za milion let by mě nenapadlo, že někdy budu takhle trávit Vánoce.“

Jean-Claude sklonil hlavu, aby jí zašeptal do ucha: „Co tím myslíš?“

Anita zavřela oči a objala ho. „Nenapadlo mě, že budu Vánoce trávit v náručí upíra, poslouchat u toho koledy ze šedesátých let a napůl usínat s břichem plným ostružinového koláče, který jsem do sebe nacpala jen kvůli tomu upírovi.“

„Možná to není tvoje ideální představa Vánoc, ale má zcela určitě je,“ odpověděl Jean-Claude tiše. „Nenapadá mě lepší dar, jaký bys mi dnes mohla dát, ma petite.“

„Ale mně se to líbí, jen je to docela vtipné,“ odpověděla a pak zívla. „Bože, jsem unavená. Měla bych jít.“

Jean-Claude ji políbil do vlasů. „Zůstaň se mnou ještě chvíli. Spi v mém náručí. Budu tě hlídat. Slibuji, že tě probudím před svítáním. Jen si odpočiň, má lásko. Sladké sny.“

Než Jean-Claude domluvil, poznal, že Anita už usnula. Její teplé tělo ho tížilo v náručí, tiše a pravidelně oddechovala. Upír se usmál a pevně ji objal. Bude strážit její spánek.

***

Půl hodiny před rozbřeskem už Jean-Claude začal pociťovat známky blížícího se východu slunce. Tělo se mu těžklo, srdce zpomalilo tep, dech měl mělčí. Až nyní sklonil hlavu a políbil ženu, již držel v náručí.

„Ma petite, je čas,“ zašeptal a pohladil ji po tváři. „Musíš se probudit, lásko, a já se musím uložit ke spánku.“ Pootevřela víčka a zadívala se na něj. Pak se usmála a chytila ho za ruku. Políbila ho do dlaně.

„Usnula jsem na tobě. Bože, omlouvám se. Byla jsem utahaná.“ Anita se ztuhle zvedla z jeho náručí a vstala, aby se protáhla.

„Neomlouvej se, ma petite,“ řekl jí Jean-Claude a také se zvedl na nohy. „Byl jsem velice spokojený, že tě mohu držet v náručí a naslouchat rytmu tvého srdce. Nemohu si představit lepší způsob, jak strávit noc. Cítíš se lépe?“

Anita přikývla. „Mnohem lépe. Nepamatuju si, kdy naposled jsem se tak dobře vyspala. Děkuju.“

„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl, protáhl si záda a setřel mravenčení z nohou. Nepohnul s nimi po celé poslední tři hodiny.

Anita se na něj účastně zadívala, ale pak se krátce zasmála. „Opravdu se omlouvám. Chudáčku můj. Musíš být celý rozlámaný,“ litovala ho. Přistoupila k němu.

Vyšší upír se přestal protahovat a obrátil se na ni. V očích se mu zračila láska k ní. „Rozbolavělý trochu, chudáček vůbec.“ Přistoupil k ní.

Jako na povel se k sobě přiklonili a políbili se. Uběhla dlouhá chvíle, než od sebe oddělili své rty a vědoucně se na sebe usmáli.

„Jdi,“ zašeptal Jean-Claude. „Nenech svou rodinu čekat. Já jsem s tebou čas již strávil a mé sny tvůj dar o těchto Vánocích vyplnil.“

Anita se natáhla pro kabát a navlékla si ho. „Kéž bych tu s tebou mohla zůstat. Chtěla bych tě držet, až budeš spát, jako jsi ty držel mě.“

Upír se smutně pousmál. „To by nebylo totéž,“ odpověděl tiše.

Anita sklopila zrak a přikývla. „Já vím. Ale…“

Jean-Claude se k ní sklonil pro polibek a nedovolil jí pokračovat. „Oceňuji ale tvé přání,  ma petite,“ řekl jí upřímně a pak si ji přitáhl do náruče.

Anita si povzdechla a objala ho. Přinutila se k úsměvu a pak si stoupla na špičky, aby ho mohla políbit. „Uvidíme se na Nový rok.“ S tím se otočila k chodbě, ale pak se ohlédla, aby Jean-Clauda naposled spatřila. „Veselé Vánoce, Jean-Claude.“

Jean-Claude se usmál. „Veselé Vánoce i tobě, ma petite.“

Konec

Autorka a zdroj: BeElleeGee
Překlad: Axia