Noční touhy

Anita chodí s Jean-Claudem teprve krátce a řeší určité dilema. Jsou tři ráno, touží po pánské společnosti, ale nemá nejmenší tušení, jak to dát Jean-Claudeovi najevo.
Zasazeno za události Smrtícího tance.

Neměla bych být takhle nervózní. Jde přece o jednoduchou otázku, ne? Stačilo by mi jenom ano, nebo ne. Jestli odpověď bude ne, tak půjdu domů, lehnu si do postele a budu se v ní schovávat do konce života –

Dost! nařídila jsem si a naposledy se na sebe podívala v odrazu zpětného zrcátka svého auta. Měla jsem za sebou rušnou noc v práci. V matném světle kabiny to vypadalo, že se mi všechnu špínu podařilo smýt. Make-up jsem měla rozmazaný, ale pomocí ubrousků, které mívám v přihrádce, se mi podařilo většinu škody napravit. Nevypadala jsem jak vystřižená z obálky časopisu, ale šlo to.

Přestalo mě bavit sedět v autě s žaludkem obracejícím se naruby, tak jsem vystoupila. Bylo příliš pozdě večer na to, abych našla volné místo hned u Provinilých slastí, kde dneska v noci Jean-Claude pracoval.

Doufala jsem, že ho zastihnu v kanceláři. A že nebude mít napilno. Doufala jsem, že na to bude mít chuť stejně jako já.

Uběhlo sotva pár týdnů od chvíle, kdy jsme se spolu vyspali poprvé. Měli jsme pár schůzek, a všechny skončily několika hodinami žhavého sexu. Na holku, co byla tolik let zdrženlivá, toho bylo moc.

Tak moc, že jsem se právě chystala na něj zas skočit.

Nebylo mi to zrovna příjemné. Nevadilo mi ani to, že je Jean-Claude upír, a už to dokazovalo, jak hluboko jsem klesla. Problém nebyl Jean-Claude. Ten problém byl ve mně.

Nebyla jsem panna, když jsem poprvé spala s Jean-Claudem. Na vysoké jsem byla zasnoubená a s mým tehdejším snoubencem jsem spala asi půl roku. Oba jsme chodili na přednášky, měli další povinnosti, takže jsme spolu až tolik času netrávili. Navíc to byl první sex pro nás pro oba a ze začátku nám to moc nešlo. Postupem doby se to ale zlepšilo, přece jenom zkušenost dělá mistra.

Nikdy jsem ale svého snoubence nechtěla tolik, jako jsem právě teď chtěla Jean-Clauda, a to mě děsilo.

Opanovala jsem se a rychle vyběhla schody, které vedly ke vchodu do Provinilých slastí. Buzz, upíří vyhazovač, povytáhl obočí, ale bez jediného slova mě nechal projít. Zaměstnanci nejspíš byli instruováni, aby přítelkyni svého šéfa nežádali, aby odevzdala zbraně a křížek.

Na pódiu se svíjel teď už polonahý Stephen. Odvrátila jsem oči a rychle přešla do zákulisí. Ze Stephena jsem viděla jen dlouhé svalnaté končetiny a kůži lesknoucí se ve světle zářivek. Byla to spousta nahé kůže. Divákům se představení očividně líbilo, poskakovali a pohazovali na pódium bankovky. Nechtěla jsem takhle o Stephenovi uvažovat, přišlo mi to divné. Přidala jsem do kroku.

Dveře do zákulisí strážil další upír, aby se dovnitř nedostaly žádné šílené fanynky. Udiveně mě sjel pohledem, ale pustil mě dál.

V zákulisí byl hluk tlumený, takže jsem měla možnost si všechno znovu promyslet. Byla to pitomost. Jean-Claude bude mít nejspíš spoustu práce. Za tři dny jsme měli domluvenou schůzku, měli jsme zajít na večeři do známé restaurace. Měla bych sebrat poslední zbytky své důstojnosti, vrátit se domů a předstírat, že jsem tu nikdy –

„Ma petite?“

Sakra. Pomalu jsem se otočila. Na konci chodby stál Jean-Claude, na sobě svou obvyklou krajkovou košili a upnuté kožené kalhoty. Vypadal jako zosobněný sex. Mám pocit, že jsem snad na okamžik i přestala dýchat. Převalila se přese mě vlna touhy. Kdyby to bylo možné, tak se snad i na místě vznítím.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Jean-Claude. Zněl ustaraně, ale kráčel ke mně svůdně jako nikdy předtím. „Nečekal jsem, že tě dneska večer uvidím. Stalo se něco v práci?“

„Ne, všechno je v pohodě,“ odpověděla jsem rychle. „Všechno jde jako po másle.“ Přinutila jsem se k úsměvu. Když už jsem tu, tak bych snad mohla postupovat podle plánu. „Jak se máš?“

Jean-Claude se na mě dlouze zadíval. „Dobře, ma petite, děkuji za optání.“ Zvedl ruku. „Budeš mi dělat v mé kanceláři společnost?“

Zhluboka jsem se nadechla. Jean-Claude byl nyní můj přítel, takže ho můžu držet za ruku, kdykoli budu chtít. Nesešlo na tom, jestli to bude v potemnělé chodbě, s duněním hudby ozývajícím se skrze zdi, cítila jsem ho na kůži. Pomalu jsem zvedla ruku a sevřela jeho dlaň. Zamrazilo mě, kdy se jeho chladné prsty dotkly mých. Neodvažovala jsem se promluvit, když mě Jean-Claude pomalu vedl chodbou ke své kanceláři.

Dveře se za mnou s cvaknutím zavřely. Pořád jsem netušila, co říct. Jean-Claude zvedl mou ruku ke svým rtům a políbil mě na klouby. Trhla jsem sebou a odtáhla se, když jsem na kůži ucítila jeho jazyk. Jean-Claude se tiše zasmál, přešel přes místnost a opřel se o stůl.

Dokážu to, připomínala jsem si. Jean-Claude se mě už roky snažil dostat do postele, a teď, když mě tam měl, by přece trochu společně strávených chvilek neodmítl, ne?

„Co pro tebe mohu udělat?“ zeptal se Jean-Claude. Jeho hlas mě pohladil jako hedvábí. Zachvěla jsem se. „Jistě zde nejsi pracovně, předpokládám tedy, že jde o soukromou schůzku.“

Přesně tak, ale okamžitě jsem zvedla zdi, jak jsem to v přítomnosti Jean-Clauda dělávala léta. „Možná jsem jenom chtěla vidět, jak se ti daří. Na tom přece není nic špatnýho, ne?“

„Jistě že ne, ma petite,“ souhlasil Jean-Claude. Pozoroval mě a úsměv mu z tváře zmizel. Zneklidňovalo mě to, nebyla jsem zvyklá na tolik pozornosti a nevěděla jsem, jak na ni reagovat. „Jenže ty jsi za mnou nikdy nepřišla jen tak, tudíž přemýšlím, jaký má dnešní schůzka účel. Stalo se něco v práci?“

„Proč se mě na to pořád ptáš?“ zeptala jsem se. „Tohle je už podruhé.“

Jean-Claude mrkl, výraz v jeho půlnočně modrých očích jsem si nedokázala vyložit. „Jen jsem uvažoval, jestli tě za mnou dnes v noci přivedla nějaká nehoda.“ Dotkl se svého krku. „Krk a nos máš špinavý.“

„Cože?“ otočila jsem se a rychle se vydala k zrcadlu. No jistě, na levé straně nosu a na krku jsem měla špínu. Asi mi to v mizerném světle v autě ušlo. „Ksakru!“

Najednou se u mě objevil Jean-Claude, v ruce krabici kapesníků. Několik jsem jich vytrhla a promnula si obličej. „Chápu tedy správně, že nejsi zraněná.“

„Nejsem zraněná.“ Jenom ponížená, protože jsem celá od bláta přišla za svým vždy dokonale upraveným přítelem. Naposledy jsem si kapesníkem vydrhla krk. Bláto bylo pryč a spolu s ním i moje sebevědomí. Protáhla jsem se kolem Jean-Claudea, abych kapesníky vyhodila do koše vedle jeho stolu. „Promiň, že jsem tě zdržela. Pojedu domů.“

Otočila jsem se k odchodu. Jean-Claude mě ale chytil za paži a přitáhl si mě do náruče. Ruka, kterou jsem se snažila udržet rovnováhu, skončila na jeho boku. „Nikam nepůjdeš, ma petite,“ zašeptal Jean-Claude a objal mě kolem pasu.

Zatlačila jsem do něj, ale ani se nepohnul. „Pusť mě.“

„Hned jak mi povíš, proč jsi za mnou přišla.“

Přestala jsem s ním bojovat a vzhlédla k němu. „To není vtipný.“

„Souhlasím.“ Jean-Claude se na mě zadíval a potom mě pustil. Nejradši bych teď odešla, ale zároveň jsem chtěla zůstat. Jakkoli trapně jsem se cítila, s Jean-Claudem jsem měla pocit, že jsem v bezpečí. Nechápala jsem to, ale asi za to mohla ta tři upíří znamení, která jsem od Jean-Clauda dostala. Obvykle když nade mnou získávaly moc upíří schopnosti, vyděsila jsem se, ale teď ne. Možná jsem se tím nechtěla nechat vyděsit. Možná jsem chtěla, aby ve mně tyto pocity vzbuzoval.

Zůstala jsem stát a přitiskla jsem se k němu.

„Vidět tě nyní je nejspíš to nejlepší, co mě tento týden potkalo,“ pokračoval Jean-Claude a něžně mi shrnul vlasy přes rameno. „Nemůžeš se divit, že přemýšlím, co tě ke mně přivádí.“

Sklopila jsem zrak. Pokrčila jsem rameny.

„Na tom nesejde,“ řekl Jean-Claude a palcem mě pohladil po tváři. „I jen vidět tě, byť jen na pár okamžiků, mi vždy prozáří noc.“

„Přestaň s těmi sladkými řečičkami,“ okřikla jsem ho. „Nebudou fungovat.“

„Nevím, co tím myslíš, ma petite,“ zašeptal Jean-Claude, sklonil se a políbil mě na tvář. Roztřeseně jsem při tom něžném doteku vydechla.

Jean-Claude se odtáhl a podíval se na mě. V očích mír, kterému jsem nerozuměla. Možná mi nesedělo, že si o mně hned nemyslel to nejhorší. „J᧠Tohle mi prostě nejde,“ přiznala jsem a pohrávala si s knoflíkem jeho košile. „Napadlo mě, že kdybys měl možná chvilku volno, mohli bysme… Ale pak jsi mě upozornil na tu špínu a já se hned naježila a tohle mi moc nejde, takže bych měla jít…“

Jean-Claude mě zastavil, když přitiskl špičku ukazováku na mé rty. „Možná bychom mohli co, ma petite?“

Kousla jsem se do rtu. Namlouvala jsem si, že nevadí, když to řeknu nahlas, že nevadí, když to chci. Jean-Claude se mi nevysměje. „Však víš.“

Jean-Claude nevěřícně povytáhl obočí. „Vím co?“

Zabodla jsem mu prst do hrudi. „Však víš. Sex.“

Chytil mě za prst a zvedl si mou ruku ke rtům. „Ma petite, naučil jsem se, že když jde o tebe, nemám nic předpokládat,“ vydechl a políbil mě na špičku každého prstu. „Přišla ses mě zeptat, jestli s tebou chci sex?“

Zrudla jsem. Stala se ze mě pěkně nadržená ženská. „Jo. Ale jenom to tu kazím.“

„Pšš, nic nekazíš,“ uklidňoval mě Jean-Claude tiše. Vzal moji tvář do dlaní a přinutil mě, abych se na něj podívala. V jeho očích se zračilo tolik emocí, až jsem netušila, co na to říct. „To, že se mnou chceš být…“ Hlas se mu vytratil. Netušila jsem, jak se k tomu postavit. Jean-Claude nevěděl, co říct. „Chyběla jsi mi, ma petite.“

„Vždyť jsme se viděli před několika dny,“ připomněla jsem mu. Svůdně se usmál a já se uvolnila. Se škádlivým Jean-Claudem se dokážu popasovat spíš než s tím novým, rozněžnělým.

„Tolik mi chyběl dotek tvojí kůže, ma petite.“ Jean-Claude mi sjel rukama po zádech až na pas. „Každá vteřina bez tebe mi přijde jako věčnost.“

Srdce se mi rozbušilo. „Nemůžu se moc zdržet,“ varovala jsem ho. „Ráno mám schůzku a musím se vyspat, ať Berta nezabiju.“

„Aha,“ vydechl Jean-Claude. „Tak jsi přišla, protože tě ovládla touha?“

Propálila jsem ho pohledem. „Přestaň si ze mě dělat legraci.“

„To bych si nedovolil,“ ujistil mě Jean-Claude. Zakřenil se tak široce, až mu zpoza horního rtu vykoukly špičáky. „Za tímto účelem se lidé scházeli po staletí, musím ale přiznat, že ještě nikdy jsem se na žádnou takovou schůzku netěšil tolik jako dnes.“

„Vážně?“

„Oui, ma petite.“ Jean-Claude sjel rukama na moje boky. „Přišla jsi za mnou, dnes je to tedy na tobě. Cokoli si přeješ, to uděláme.“

Povytáhla jsem obočí. „Cokoli? Opravdu cokoli?“

V Jean-Claudových očích se něco mihlo. Přikývl. „Cokoli si přeješ.“

Cokoli bych si přála, to bych s Jean-Claudem mohla udělat. Těch možností se mi najednou zdálo strašně moc, nakonec jsem si ale vybrala. „Jedna věc by tu byla.“

„Která to je?“

Usmála jsem se na něj. Teď jsem se i já cítila svůdně. „Mám takový nápad.“ Vzala jsem ho za ruku a dovedla k pohovce, kde jsem ho donutila, aby se posadil. Místo abych si sedla vedle něj, jsem mu roztáhla kolena a klekla mezi ně. „Tohle mají prý muži rádi.“

„Děláš to, co si myslím, že děláš?“ zeptal se Jean-Claude, když jsem mu rozepínala opasek.

Vzhlédla jsem k němu. „Ty jsi odborník na sex, a přesto se mě ptáš?“ Rozepnula jsem mu horní knoflík kalhot. Dělala jsem to doteď jenom několikrát. Mému bývalému snoubenci to nebylo příjemné, ale já to měla hodně ráda. „Takže nechceš, abych to udělala?“ Povytáhla jsem obočí a trochu trucovitě našpulila rty.

Jean-Claude se rozechvěle zasmál, když jsem mu prsty přejela po podbřišku. Přesně jak jsem si myslela, pod koženými kalhotami neměl spodní prádlo. „Ma petite, ty mě ohromuješ.“

Zvedla jsem se a přitáhla si ho, abych ho mohla políbit. Rychle jsem se zlepšovala v umění francouzského líbání s upírem. „Pokud ti už rozepínání opasku přijde ohromující, tak to, co přijde, bude ještě lepší,“ vydechla jsem, když jsme se od sebe odtáhli.

„O tom nepochybuji.“

„Dobře.“ Jemně jsem ho plácla po stehně. „Tak mi teď pomoz svlíknout z tebe ty kalhoty, nemáme na to celou noc.“

Jean-Claudovi zajiskřilo v očích. „Jak má paní poroučí.“

Potom už jsme mluvit přestali.

Zdroj: Pomme De Sang
Autor: Mhalachai