Ma petite

Autorka: Beellegee

Překlad: Renča

Anita seděla na lavičce před divadlem, houpala nohami a netrpělivě si kroutila dlouhé vlasy malými prsty. Ze svého místa mohla dohlédnout na otce stojícího ve frontě. Za posledních deset minut se neposunul ani o krok, takže Anita byla vděčná, že ji nechal sedět tady, zatímco vyzvedával jejich lístky u okénka do divadla.

Dnes večer bylo chladno. Podzim zatlačil léto stranou už v září. Teď byl začátek listopadu a zima už nechávala pocítit svou přítomnost.

Anita strčila ruce do kabátu a upalovala zpátky na lavičku. Už chvíli pozorovala ucpanou dopravu před divadlem, pak obrátila svou pozornost k navyšujícímu se davu před divadlem. Lidé si povídali nebo kouřili cigarety. Nic zajímavého. Typičtí návštěvníci opery.

Každý vypadal starý a bohatý, pomyslela si Anita. Všechny ženy přetékaly diamanty a zářily v róbách od návrhářů. Muži měli smokinky nebo obleky s černými motýlky pod dlouhými kabáty z velbloudí srsti.

Anita byla také vystrojená, ale jediná ozdoba, kterou měla, byla červená mašle na baretu, který udržel její neposlušné vlasy z očí. Zvedla ruku a přetáhla si dlouhé lokýnky přes uši, doufala, že je tak zahřeje i schová. Přála si, aby byla dost stará na to, aby si mohla nechat propíchnout uši. Aspoň pak bude moci nosit náušnice a nebude vypadat tak obyčejně. Při příležitostech jako tahle se cítila trochu mimo – jako by opravdu nepatřila mezi takový zámožný dav.

Její otec jí řekl, že je důležité, aby děti byly vystaveny kultuře. Což byl důvod, proč se účastnili věcí jako La Traviata v St. Louis, místo aby jeli na Floridu do Disney Worldu. Anita si byla jistá, že v okruhu pěti mil okolo divadla není žádné dítě. Prohlídla si nejbližší dav a nebyl v něm nikdo ani pod třicet.

Anita si povzdychla, otočila se na druhou stranu a podívala se přes ulici. Její oči se okamžitě zastavily na dvou ženách obtočených okolo muže, který přecházel křižovatku. Anita si sedla trochu rovněji. Vypadali zajímavě a určitě také mířili do divadla.

Ty ženy měly na sobě kožešinové šály, ale také titěrné černé šaty, které vypadaly nepatřičně ve studenému počasí. Krom bílé šály volně přehozené okolo krku ani ten muž nevypadal, že by se ho chladný vzduch jakkoli dotýkal. Jeho černý kabát byl dlouhý a s cípy a připomínal Anitě něco, co by nosil kočí ve filmech ze starých dob. Vysoké černé boty, které nosil, jen podtrhovaly ten dojem. Už zbýval jen kožený bič a klobouk…

Ale jejich oděv nebyl to jediné, co na nich bylo zajímavé. Tihle lidé byli mladí ve srovnání s ostatními návštěvníky divadla a všichni tři byli tak nádherní, že si Anita myslela, že to musí být filmové hvězdy nebo osoby z obálek módních magazínů. 

Byli tak úchvatní, že z nich Anita nemohla spustit oči. Pohybovali se jakoby měli jen jedno tělo, navzdory vysokým jehličkovým podpatkům se s grácií klouzali ulicí a jen lehounce se dotýkali chodníku. Způsob, jakým šli, měl pozoruhodný rytmus, který byl absolutně okouzlující. Obzvlášť jak ten muž kýval úzkými boky. Možná byl tanečník, pomyslela si Anita. Všichni tři se chovali jako divadelní herci. Kultivovaní, uhlazení a bohatí, jako všichni účastníci, ale mnohem víc excentričtí než lidé, které dřív Anita pozorovala.
Jak se k ní trio blížilo, Anita něco ucítila – zvláštní, chladivý pocit, ze kterého ji mrazilo a musela popadnout dech. Jak je opatrně pozorovala, přitáhla si kabát blíž k tělu a nahrbila se na lavičce.

Muž zachytil její pohyb. Otočil lehce hlavou a podíval se dolů na ni, jak kráčel okolo, a hodil po ní oslnivým úsměvem. Měl tu nejdokonalejší tvář, jakou kdy Anita u muže viděla. Zářící tmavé oči, bezchybná bledá pokožka a plné rty. Vše atraktivně orámováno hřívou dlouhých vlnitých černých vlasů, které mu sahaly po ramena. Vlastně byl krásnější než ty dvě blondýnky, které doprovázel, pomyslela si Anita.

Anita na něj zírala s vypoulenýma očima a otevřenou pusou. Ale prošli okolo ní během okamžiku a mířili k divadlu. Ten zvláštní pocit pominul spolu s nimi. Možná to byl jen vítr, říkala si. Což ovšem nevysvětlovalo tu náhlou prázdnotu, jakoby něco chybělo. Anita měla vždycky dobrý čich na lidi. Když vnímala jejich životní energii a vitalitu, mohla o nich něco říct. Tihle lidé byli cítit jinak, ale nechápala proč. Stále vnímala sílu jejich přítomnosti, ale ten pocit byl studený, prázdný a nejasně zlověstný. Ale teď to bylo pryč. Anita za to byla ráda.

Pohlédla směrem k otci a povzbudilo ji, že se trochu posunul v řadě. Všiml si pohledu své dcery a usmál se na ni.

Anita se usmála taky, zamávala a vzdychla, obrátila svou pozornost zpátky na chodník před sebou.

Do oka jí padl záblesk barev. Na zemi, právě tam, kudy procházeli ti lidé, ležela náušnice. Předtím tu nebyla, tím si byla jistá. Anita rychle seskočila z lavičky a sebrala ji.

Bylo to zlato, pravé zlato s červenými drahokamy, ale nebyla to propichovací náušnice, ale jedna z těch staromódních klipsů. Anita vzhlédla a prohledávala dav, aby našla toho muže či ty dvě blondýnky. Bylo jednoduché je najít, stáli na okraji davu čekajícího na vstup do divadla. Jedna z žen měla červenozlatý náhrdelník. Anita si toho předtím nevšimla, ten muž ji nějak rozptýlil…

Ta náušnice musí být její, pomyslela si Anita, a rychle zvažovala, zda ji má vrátit teď, než vejde do divadla. Znamenalo by to, že musí na minutu opustit lavičku a svého tátu. Naštve se? Znovu se na něj podívala. U okénka před ním stáli ještě tři lidé. Určitě má čas na to, aby odběhla a vrátila náušnici. Bude hned zpátky. Pravděpodobně si ani nevšimne, že někam šla.

Už rozhodnutá se rozběhla k nadpozemsky krásnému triu stojícímu přímo před vchodem. Zpomalila před nimi, pak zastavila za tou dámou, která ztratila náušnici. Když stála tak blízko, zase měla ten zvláštní pocit. Nerozuměla tomu, což způsobovala, že se jich neodůvodněně bála. Ale potlačila své náhlé mrazivé pocity a taktně si odkašlala.

„Promiňte,“ řekla nahlas.

Všichni tři se najednou otočili a s očekáváním si ji prohlíželi.

Anitiny oči se okamžitě upnuly na mužovu tvář a všechny kloudné myšlenky ji opustily. Zírala na něj vykulenýma tmavýma očima a těžce polkla. Bože, on byl tak hezký, pomyslela si. Na nic jiného nedokázala myslet, úplně zapomněla na náušnici.

Byl okouzlující a takhle zblízka vůbec nevypadal reálně. Byl až příliš hezký, příliš krásný. Anita nemohla mluvit a její strach z něj se zdvojnásobil. Měla náhlé nutkání otočit se a utéct pryč, což ji o to víc přimělo zůstat na místě.

Zdálo se to jako věčnost, jak se Anita a ten muž dívali jeden na druhého, ten druhý čím dál víc zmatený s každou další uběhlou sekundou. Konečně se žena po jeho levém boku lehce zasmála a pootočila hlavou, aby mu něco pošeptala do ucha.

„Vypadá to, že tu máš malou obdivovatelku, Jean-Claude,“ řekla tenkým, tichým hlasem. „Trochu příliš mladá na to, aby naháněla muže. A dokonce tebe.“

Ten muž, Jean-Claude, se usmál, ale stále se díval na Anitu. Pomalu, půvabně před ní poklekl, aby měl oči ve stejné úrovni.

Anita podvědomě ucouvla o krok dozadu a jeho upřímný úsměv na tváři pohasl. Lehce si povzdychl a složil ruce na koleno.

„Co pro tebe můžu udělat, děvčátko?“ zeptal se. Jeho hlas byl hedvábný a hluboký a měl zřetelný francouzský přízvuk.

Ach, Evropan. To mohlo Anitu napadnout.

„Přestaň zírat, dítě,“ zapištěla ta druhá žena. „Copak chceš?“

Ženino příkré chování vytrhlo Anitu z okouzlení. Ucouvla o další krok.

„Já nezírám!“ protestovala Anita a její oči se opovržlivě zamhouřily na ženu. Ale když zamířila svou pozornost zpět na Jean-Clauda, cítila, jak znovu podléhá jeho kouzlu. Nemohla se přimět, aby se na něj přestala dívat, což ji znepokojovalo.

Jean-Claudův výraz polevil. Natáhl ruku k Anitě, ale ta zakroutila hlavou.

„Nedotýkejte se mě,“ varovala ho Anita a bojovala s nutkáním ho odstrčit. Byl krásný, ale taky děsivý, stejně jako tygr je krásný a zároveň smrtící.

Jean-Claude stáhl ruku. „Pojď blíž, malá,“ zamumlal. „Nekousnu tě.“

Na to se obě ženy za ním rozesmály.

Anita nechápala, co bylo tak směšné. Náhle si přála, aby za nimi vůbec nešla. Všichni tři ji děsili. Bylo na nich něco divného. Něco docela nedobrého.

Anita sevřela ruce do pěstí a ucítila tu náušnici, co držela ve své dlani. Vše jí najednou došlo. Teď věděla, proč za nimi šla. Bylo to úleva. Musela jen vrátit tu náušnici a pak může utéct pryč do bezpečí své lavičky.

„Tady!“ zvolala a natáhla svou malou ruku k Jean-Claudovi. „Ztratila ji tam vzadu.“

Jean-Claude pozvedl obočí a znovu natáhl ruku.

Anita vykročila kupředu, pustila náušnici do jeho dlaně a znovu ucouvla.

Jean-Claude si prohlížel náušnici, lehce si povzdechl a pak ji podal ženě nalevo. Ta si ji vzala a její zmatený výraz se změnil na překvapený.

Anita se dívala, jak si sahá rukou na ucho a odhrnuje vlasy. No jasně, její ušní lalůček byl podezřele prázdný.

„Och!“ vyhrkla. „Vůbec jsem si nevšimla, že je pryč!“ Okamžitě si ji dala zpět a dvakrát zkontrolovala uzávěr, jestli není poškozený. Pohlédla dolů na Anitu a upřímně se usmála. „Děkuji ti, maličká!“

Anita přikývla a stočila své oči znovu na Jean-Clauda s uspokojeným pohledem.  Jean-Claude se na ni mile usmál a sklonil hlavu v půvabné úkloně.

„Merci beaucoup,“ pošeptal Anitě. „To bylo od tebe milé.“

Anita cítila, jak její znepokojení odplouvá ve světle jejich vyjádřené vděčnosti. Možná nakonec nebyli tak děsiví. A líbilo se jí, že jí Jean-Claude poděkoval francouzsky. Připadala si tak víc kultivovaně. Přála si jen, aby věděla, jak mu vhodně odpovědět. Neuměla moc francouzsky, ale uměla španělsky.

„De nada,“ odvětila konečně Anita, rozhodnutá použít jazyk své matky.

Jean-Claudův úsměv se rozšířil. Anita si všimla, že má bezvadně rovné, bílé zuby.

„Tu hablas espanol?“ zeptal se.

Anita se překvapeně a potěšeně usmála. „Si.“

"Vas a asistir a la opera esta noche?"

Anita přikývla. Ptal se jí, jestli se jde podívat na dnešní představení.

Jean-Claude se k ní lehce naklonil a snížil hlas. "Ah, debi haberlo sabido, estas muy elegante y eres la nina mas linda aqui."

Anita cítila, jak se červená, a pokývla hlavou. Řekl jí, že to měl tušit, když byla tak nastrojená a velmi krásná. Nejkrásnější dívka tady. Žádný muž jí ještě nikdy nic takového neřekl.

„Děkuji,“ zamumlala a pokusila se na něj usmát.

„Je to jen pravda, ma petite,“ odvětil Jean-Claude. Vztáhl ruku a dotkl se jejích dlouhých lokýnek, pak sklouzl prsty pod bradu a zvedl jí hlavu. Tentokrát necouvla. Jean-Claude se usmál a pohlédl jí hluboko do očí. „Podívej se na mne. Není žádný důvod, aby ses bála. Já ti neublížím.“

Anitu obklopil nový pocit. Uklidňující pocit radosti a míru. Uvnitř ji to hřálo. Pomohlo to odehnat její divný strach až tak, že by se ho téměř dotkla a objala ho.

„Anito! Kde jsi?“ volal její otec. Už asi konečně dostal ty lístky.

Anita se otočila a podívala se jeho směrem. Zamávala, aby upoutala jeho pozornost.

„Tady jsem!“ zakřičela a pak si uvědomila, že tohle rozptýlení ji vytrhlo z té zvláštní euforie. Náhle si Anita uvědomila, co to bylo. Ten pocit míru nepocházel z ní. Přicházel z Jean-Clauda. To bylo ještě děsivější.

Jean-Claude vypadal najednou zmateně. Anita se podivila, jestli poznal, že setřásla jeho sebejistý plán.

„Už musím jít,“ zamumlala Anita, omotala ruce kolem těla a pomalu couvala.

„Půjdeme, Jean-Claude?“ poháněla ho žena nalevo. „Chci jít dovnitř a posadit se.“

Jean-Claude přikývl a pomalu se narovnal, stále však držel pohled na Anitě. Ty dvě ženy okamžitě obtočily ruce kolem jeho paží a přitiskly se k němu.

„Nebojím se tě,“ řekla Anita Jean-Claudovi a opřela si ruce v bok.

Jean-Claude pozvedl obočí. V koutcích úst mu hrál úsměv. „To vidím, Anito. A vím, že mi odoláváš. Na to jsem zvědavý.“

Anita úmyslně udělala krok k nim a uculila se, jak nejlépe uměla. „No, možná nejsi tak neodolatelný, jak si myslíš.“

Ženy se zachichotaly, ale Jean-Claude si jen těžce povzdychl a potřásl hlavou.

„Tvůj táta tě volal. My musíme také jít, tak au revoir,“ řekl Anitě a jeho hlas se otřel o její pokožku jako satén jejích šatů. „Přeji ti příjemnou noc, ma cherie.“

Anita se na něj zaškaredila. „Nejsem tvoje cherie,“ odsekla.

Jean-Claude se laskavě usmál a pokrčila rameny. „Možná jednoho dne, ma petite, budeš.“ Mrkl na ni a pak se otočil i s ženami směrem ke vchodu do divadla.

Anita si sevřela tváře, aby zastavila červenání. Dívala se, jak Jean-Claude odcházel, a zároveň se cítila divně vysvobozena. Ten zvláštní prázdný chlad byl pryč a vzduch se navzdory mrazíku osvěžil a očistil a naplnil životem. Životem? Bylo to ono, co tu chybělo? Ten pocit byl najednou všude kolem ní a předtím tu nebylo nic.

Anita se otočila na patě a pádila k tátovi. Skočila mu do náruče a objala ho, absorbovala jeho sílu, teplo, jeho život.

„Anito, copak je?“ dožadoval se a odtahoval dceru z náruče. „Ty se třeseš.“  Sklonil se a lehce ji políbil na čelo. „No tak. Pojďme dovnitř, zahřeješ se.“

Anita se přinutila k úsměvu a přimáčkla se k otci. Teď se cítila opravdu dobře. Spokojeně a mírumilovně. Možná to všechno předtím byla jen její představivost utržená z řetězu. Možná to bylo jen tím počasím a větrem. Ale určitě se na to zeptá ještě své babičky. Jen pro případ.

KONEC