Umění svádění

autorka: Beellegee

překlad: Renča

Jean-Claude by neměl být překvapen, že mne vidí, ale vypadal, že je. Když jsem vešla do jeho kanceláře v Provinilých slastech, vzhlédl a rychle mne sjel pohledem, jako bych byla ta poslední osoba, kterou dnes večer očekával.

Normálně by se usmál. Normálně by vstal, aby mne přivítal, políbil mne a vzal mě do náručí. Dnes jen seděl za stolem a mračil se. Po dvou týdnech jsem čekala větší dychtivost než tohle.

Mohla jsem skoro cítit, že byl v ojedinělé náladě. Vždyť byl po lokty ponořen do složek a dokumentů, a tak to trvalo skoro každou noc už osm dní. Neviděla a neslyšela jsem ho celou tu dobu.

Problém byl v tom, že Provinilé slasti postihla pověstná smůla. Manažer měl tři týdny dovolenou a jeho zástupce uvízl při soudních povinnostech. A taky jsem slyšela řeči, že žádost o obnovení Jean-Claudovy licence k prodeji alkoholu byla omylem založena nějakým novým úředníkem a teď vypršela její platnost. Musel sepsat a poslat druhou, než bude moci vyřídit nezbytné schůzky, aby byla schválena. K tomu všemu se pokazil vstupní alarm a přivolával policii – to bylo vtipné, všichni si mysleli, že to je šťára – a navíc dva z lidských tanečníků a jedna servírka onemocněli nějakým druhem střevní chřipky. No, každý doufal, že to byl nějaký virus a ne otrava. Takže tu teď měl Jean-Claude málo zaměstnanců, což si v téhle roční době nemohl dovolit.

Byl vrchol turistické sezóny a každý byznys, který Jean-Claude vlastnil, shromažďoval tržby. Obvykle to je dobrá věc, ale vzhledem k okolnostem by nikomu neublížilo, kdyby obchod trochu polevil. Jean-Claude musel nyní zaskočit za svého manažera, aby udržel věci v chodu.

A tak jsem si myslela, že ho má návštěva může rozveselit. No, už jen ho vidět mi zvedlo náladu. Prostě jsem se dostala do bodu, kdy mi už chyběl. Možná to mělo co dělat se znameními, ale v poslední době jsem mívala pocit, že mu potřebuji být nablízku. Jen se na něj podívat, mluvit s ním, dotknout se ho. Vlastně co jsem opravdu potřebovala, bylo vyždímat ho jako citrón, dokud by nekřičel. Možná jsem byla jen nadržená. Ale živila jsem ardeur každou noc a měla jsem působivý zástup ochotných mužů, abych ulevila těmto bolístkám, když přišly. Někdy jsem však měla takové svrbění, že jen Jean-Claude mi mohl pomoci. A dnes večer jsem chtěla pořádný sex.

Naneštěstí to vypadalo, že si budu muset najít náhradu. Podle výrazu jeho tváře, napětí těla a tónu jeho hlasu, když konečně promluvil, bych řekla, že sex bylo to poslední, na co teď myslel. Zdálo se, že dnes večer bude na menu předkrm svádění.

„Co tě sem dnes večer přivádí, ma petite?“ řekl trochu unaveně, trochu rozmrzele a víc než trochu ostražitě. Pravděpodobně si myslel, že jsem tu byla jedině kvůli nějaké krizové situaci, kterou jsem potřebovala pomoct vyřešit.

Och, bože, další krize. Vsadila bych se, že to bylo přesně to, co si myslel, když na mne zíral. Nemohla jsem si pomoci, abych se necítila trochu uraženě. Už mnohokrát jsem za ním přišla jen proto, že jsem ho chtěla vidět. Teď jsem si sice nevybavovala kdy, ale určitě ano.

Přešla jsem k jeho stolu, protože on se viditelně nesnažil přijít ke mně, a obešla ho, abych stála vedle něj. Vyčkávavě se na mne podíval.

„Copak? Nemůžu se stavit, abych tě viděla?“ zamručela jsem.

Jeho výraz malinko změkl, pravděpodobně úlevou, a pokusil se o úsměv. V jeho očích se mu však neodrazil.

„Ovšem. Jen prostě... tohle není vhodná doba. Možná koncem tohoto týdne? Právě teď,“ odmlčel se a ukázal na hromadu dokumentů a složek na stole, „musím dokončit tyhle žádosti.“

Dala jsem si ruce v bok a nedůvěřivě se na něj zadívala. Byl nesnesitelně zdvořilý, ale v temných stínech jeho sametového hlasu byl nevyřčený význam. Jmenovitě: zmiz, Anito! Spolkla jsem ráznou odpověď, co jsem měla na jazyku, a mrkla na monitor před ním. Přenášel údaje z různých složek do nějaké on-line žádosti. Ach. Pravděpodobně na obnovení jeho licence. Pohlédla jsem zpátky na něj.

„Nevěděla jsem, že umíš používat počítač,“ řekla jsem mu ohromeně. To je docela pokrok pro víc jak čtyři sta let starého upíra.

Zamračil se. „Vlastně neumím. Používal jsem instrukční programy a dosáhl té trochy, co mám, přes systém pokus – omyl. Na tak populární přístroj je jeho obtížnost poněkud... popuzující.“

„No, nejsem třináctiletý kluk, ale možná bych mohla pomoct,“ nabídla jsem. Nebyla jsem si jistá, zda pochopil mou narážku na brilantnost mládeže, co se týče počítačů, ale na tom nezáleželo. Možná spolu dokážeme ty žádosti udělat za polovinu času. Pak si můžeme hrát. „Nepíšu všemi deseti, ale klepu docela rychle. Nebo můžu číst informace, pokud chceš.“ Sebrala jsem jednu z tlustých složek a listovala jí.

Jean-Claude vzdychl, jako by byl neskonale trpělivý, a vzal mi složku z rukou a položil ji přesně tam, odkud jsem ji vzala.

„Ne. Ale děkuji za velkorysou nabídku,“ pronesl tichým, hlubokým, odměřeným hlasem. „Mám vše roztříděno a vím přesně, co potřebuji a kde to je. Fungující systém. Zasvětit tě do toho by nás oba jen mátlo.“ Nabídl mi trochu povýšený úsměv. „Prosím, ma petite. Zavolám ti později. Slibuji.“ Pak ukázal na dveře.

Asi minutu jsem na něj zírala s otevřenými ústy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se mne chce tak brzy zbavit. Právě jsem přišla. Jela jsem za ním celou tu cestu. Měla jsem na sobě parfém a make-up a jednu z mých lepších krátkých sukní. Lodičky a podvazky a punčochy. Měl by mu stačit jediný pohled na mne, aby ze sebe strhal oblečení.

Možná mu vůbec nedocházelo, co jsem pro nás dnes večer plánovala. Obvykle v někom cítil sexuální žádost na míli daleko. V tom smyslu byl jako můra. Dnes večer byl ale roztržitý. A pro jednou to nebylo kvůli sexu. No, nemám já smůlu?

Pohnula jsem se blíž k němu a schválně se otřela bokem o jeho paži. „Proč si od toho všeho neuděláš přestávku?“ navrhla jsem hlubším hlasem a přejela mu nehty po páteři.

Vyskočil, jako bych ho sežehla proudem, a odtáhl se ode mne s takovou silou, že málem převrhl židli za stolem. Tak nějak jsem v to doufala.Aspoň by byl horizontálně. Ale zachytil se včas o okraj stolu. Pak se zhluboka nadechl a promasíroval si oči.

„Nechci si vzít přestávku,“ řekl trochu příliš vyrovnaně. „Chci tohle dodělat.“ Podíval se na mne a povzdechl si. „Mám teď příliš mnoho práce, ma petite. Pochop to, prosím. Jednoduše toho mám hodně.“

Věděla jsem, že si byl víc než vědom mých úmyslů a zároveň byl odhodlán mi nevyhovět. Jen to, že jsem mu byla nablízku a dotkla se ho, ještě zhoršilo mou žádostivost. Obrázky a vzpomínky na dobu, kdy jsme se milovali, se mi začaly přehrávat v mysli jako 3D film. Vypadalo to, že je nemůžu zastavit, a divila jsem se, jestli byly moje nebo jeho.

Náhle se na mne zadíval a výhružně ukázal dlouhým tenkým prstem. „Okamžitě s tím přestaň.“

Usmála jsem se. Očividně to byly moje vzpomínky a pro změnu zaútočily na jeho mysl. „Nelíbí se ti to?“ zapředla jsem. Myšlenky na sex ho teď rozptylovaly a věděla jsem, že se mi nakonec vzdá, když ho budu správně přesvědčovat. Za chvíli ho budu mít na lopatkách na stole. Vítězství takového druhu je vždy výzvou, stojí to za trochu úsilí.

Nicméně na mou otázku neodpověděl. Místo toho ukázal rukou na stůl. „Vidíš to všechno? To jsou hodiny práce. Když budu mít štěstí, většinu z toho dokončím dnes večer. Zítřejší noc bude trochu lepší. A další noc ještě lepší. Proč dnes večer, ma petite? Proč zrovna tato noc? Dnes musím pracovat. Je mi to líto.“

„Ještě ti to bude líto,“ odsekla jsem. „Kvůli tomu všemu jsi tak napjatý.“ Ukročila jsem za něj a začala mu masírovat ramena. „Musíš si trochu oddechnout. Dovol mi ti pomoci.“

Bože, jak byl napjatý. Jeho svaly byly tak tuhé, že bych mohla zrovna tak masírovat cihly. Vnořila jsem ruce do jeho vlasů a masírovala mu pokožku na hlavě.

Zasténal, ale něco mi říkalo, že to nebylo pochvalně, ale frustrovaně.

„Ma petite, prosím,“ žadonil. Zasmála jsem se.

„Ne, ne, žádné slitování,“ odpověděla jsem vítězně. Věděla jsem, že slábne, že bude poražen. Abych to trochu uspíšila, sklonila jsem se a  kousla ho do ušního lalůčku.

Jean-Claude se mi vykroutil z rukou a otočil se židlí ke mně. „Běž... se postavit támhle!“ Ukázal na druhou stranu svého stolu.

Zakřenila jsem se. „Nechci stát kdesi tam. Chci stát tady.“ Byla jsem přesně tam, kde jsem potřebovala, když se konečně odhodlá spolupracovat. Zakroutila jsem ukazováčkem. „Pojď.“ Mrkla jsem na něj a pomalu si olízla rty. „Budu hodná. Jen mě nech ti masírovat ramena. Budeš se cítit lépe. I já se budu cítit lépe.“

K mému překvapení zavrtěl hlavou. „Vím, o co se pokoušíš, ma petite, a znovu jsem přinucen ti říci, že dnes ti nemohu vyhovět.“

Zamračila jsem se. „Vyhovět mi? Děláš z toho něco  nemožného, ale já tak nějak vím, že vše, co potřebuješ k mému uspokojení, máš pod těmi těsnými černými džínami.“ Přiloudala jsem se k němu a klekla si před něj.

Položila jsem ruce na opěrky židle, naklonila se a schválně se otřela svými ňadry o jeho nohy. Teď jsem ho měla v pasti a on to věděl. Zaklonil se, co nejdál to šlo, aby nepřevrhl židli, a jeho oči se rozšířily, ale já ho chytla za košili a přitáhla k sobě.

„Ó ne, to nedělej,“ zamumlala jsem a zakryla jeho ústa svými. Jeho rty byly jako chladný samet, ale jeho ústa byla teplá a vlhká. Jeho sliny chutnaly jako skořice, jako kdyby žvýkal žvýkačku či cumlal bonbon, než jsem přišla. Ta sladkost byla neočekávaná a přiměla mne líbat ho ještě náruživěji.

Zakňučel, chudáček, ale brzy zavřel oči a v momentě mne líbal taky, jeho rty na mých váhavě něžné. Položila jsem obě ruce na jeho hruď, popadla košili a uvolnila ji, takže jsem mohla vklouznout rukama pod to chladné hedvábí a dotýkat se jeho studené, hedvábné kůže. Cítila jsem jeho ruce na svých ramenou a mírný tlak jeho prstů. Och, ano. Teď byl můj.

Někdo neočekávaně ostře zaklepal na dveře. Jean-Claude i já jsme vyskočili. Jean-Claude otočil židli, aby seděl tváří k narušiteli, a já se vysoukala na nohy a postavila se za něj.

Sakra! Takové načasování. Už jsem ho měla. Už mi zobal z ruky. Za pár minut bychom ze sebe strhávali oblečení. Teď budu muset začít úplně od nuly.

„Vstupte,“ zavolal Jean-Claude trochu zadýchaně.

Byl to jeden z barmanů. „Pane, ten alarm znovu spustil,“ informoval ho. „Chcete, abych zavolal i tentokrát policii?“ Vypadal vyčerpaně. Musela to být špatná noc i pro něj.

Jean-Claude si zamumlal francouzsky něco, co znělo jako vybrané nadávky. Automaticky sáhl po telefonu a odmávl barmana.

„Postarám se o to sám, děkuji, Thomasi.“

Muž se rychle stáhl a zavřel dveře.

Jean-Claude si poposedl dopředu, položil lokty na stůl a promnul si spánky, když promluvil do telefonu. „Ano, tady Jean-Claude, majitel Provinilých slastí... Ano, pane, znovu se to pokazilo. Ano, pane. Bezpečnostní firma to přijede zítra přeinstalovat a změnit kód.“

Potřásla jsem hlavou. Když má pršet, tak rovnou padají trakaře. Naklonila jsem se a odtlačila Jean-Claudovu ruku pryč, takž jsem mu mohla spánky třít sama. Divila jsem se, jestli ho bolí hlava. Mají upíři bolesti hlavy? Dnes večer ne, ma petite, bolí mě hlava?

Nechal mne, abych mu masírovala spánky, a to mne povzbudilo. Slyšela jsem hlas na druhém konci telefonní linky. Zněl hlasitě a hrubě dokonce i mně. Nějaký seržant za stolem bezpochyby cepuje Jean-Clauda. Už jsem chápala barmanovu nechuť provést tenhle omluvný hovor.

Sevřela jsem Jean-Claudovy dlouhé vlasy a nechala si je proklouznout mezi prsty a po tváři. Ponořila jsem do nich nos a hluboce se nadechla. Jeho vlasy vždy voněly jako santal a koření. Vím, že používá neskutečně drahý šampón, díky kterému mají jeho vlasy sexy vůni.

„Oui, Monsieur,“ řekl Jean-Claude trochu ostřeji.

Koukla jsem na něj, na jeho hříšně dlouhý krk. To bylo příliš lákavé. Sklonila jsem se přes rameno a kousla ho. Ne dost tvrdě, aby ho to bolelo nebo abych prokousla kůži, ale docela silně. S hlasitým zajíknutím málem upustil sluchátko a musel trochu žonglovat, aby ho udržel u ucha. Natáhl se a odtlačil mne od sebe pryč. Sáhl si na místo, kde jsem ho kousla, a otočil se, aby mne zpražil tvrdým pohledem.

Usmála jsem se na něj s falešnou nevinností, pokrčila rameny a zašeptala: „Nemohla jsem odolat.“

Jean-Claude se odvrátil. „Ach... ne, pane. To si uvědomuji. Nemůžete to prostě ignorovat? Musí být vyslána jednotka pokaždé? ...Je to porucha.“ Jean-Claude si těžce povzdechl.

Znovu jsem se k němu natáhla, rukama vklouzla okolo Jean-Claudova pasu a začala mu rozepínat košili. Popadl mne za ruce, aby mě zastavil, ale já jsem mu je vyškubla a položila na břicho. S nestydatou chutí jsem sklouzávala po jeho svalech, sledovala linii chloupků až k opasku jeho džín. Hrála jsem si s přezkou, ale on nosil také různé druhy řetízků a z mé pozice jsem neměla moc štěstí, abych je všechny rozepnula.

„Cože? Standardní procedura? Prosím?... Och, ano, pane,“ pokračoval Jean-Claude. Otočil se ode mne, a tak bylo ještě horší na něj dosáhnout.

Nenechala jsem se zastrašit a pomalu jsem ho otočila od stolu a vmáčkla se před něj, vklínila jsem se mezi jeho nohy. Podíval se na mne popuzeně a zatřásl hlavou. Začala jsem si rozepínat halenku a kývla na něj. Věděla jsem, že má hruď je v úrovni jeho očí, a to bylo přesně to, co jsem chtěla.

Vyklouzla jsem z halenky a nechala ji spadnout na podlahu. Jean-Claude na mne civěl a bylo mi jasné, že už moc neposlouchá, co mu policejní seržant říká. Ale pak zavřel oči a otočil hlavou, zrovna když jsem si chtěla rozepnout podprsenku.

„Ano, ano. Dobrá. Znovu se moc omlouvám.. Děkuji, pane. Dobrou noc.“

Jean-Claude otevřel oči a zíral na mne. Popadl mne za paži a odsunul mne stranou, aby mohl odložit telefon.

„Ma petite, ty bys pokoušela trpělivost svatého,“ zahřměl. Pak se předklonil, chňapl mou halenku a hodil ji po mně. „Obleč se a běž domů. Omlouvám se, ale nedáváš mi na výběr. Několikrát jsem řekl ne, ale tvůj mozek to nevnímá. Mám tu práci. Důležitou práci. Na tyhle hry nemám dnes večer čas.“

Myslím, že bych se v tom okamžiku otočila a odešla, kdybych ho nepřistihla, že mi zírá na prsa. Když si všiml, že jsem ho přistihla, rychle se podíval stranou. S lišáckým úsměvem jsem se zhluboka nadechla a předstírala, že rovnám halenku, abych získala čas. Předklonila jsem se a umožnila mu širý výhled do svého výstřihu.

„Domů? Opravdu chceš, abych šla?“ zeptala jsem se zklamaně. „Podívej se mi do očí... a řekni mi, že to nechceš.“ Jo, byl čas šlápnout na plyn. Lehce jsem se narovnala a rozepnula si vpředu podprsenku a držela ji otevřenou jako kabát.

Jean-Claudovy oči vystřelily k mé tváři, ale olízl si rty, otevřel pusu a znovu ji zavřel. Jeho pohled pomalu sklouzl k mým ňadrům a vychutnával si každičkou křivku.

„Jo, to jsem si myslela,“ zamumlala jsem samolibě a zaklapla podprsenku.

Couvala jsem, dokud jsem neucítila hranu jeho stolu a pak se na něj vytáhla. Vyhrnula jsem si sukni, takže mohl vidět moje podvazky, a položila nohy v lodičkách na postranní opěrky jeho židle.

Jean-Claude si povzdechl v čiré agónii. „Prosím, ma petite. Naléhavě tě prosím. Musím pracovat. Už tak jsi mě zásobila vzpomínkami a obrázky, které mne budou rušit celou noc a pravděpodobně i zítra.“

„Co takhle rychlovku? Vezmu i rychlovku, pokud musím, když nemůžeme mít celou noc,“ navrhla jsem. Pomalu jsem se přejížděla rukou po stehně.

„Ne,“ odpověděl Jean-Claude a zatřásl hlavou. „Víš stejně dobře jako já, že naše „rychlovky“ se většinou protáhnou na celou noc. Nechápeš to. Musím se dostat zpátky k práci.“

„Pořád to opakuješ, ale zdá se, že TY nechápeš,“ odpověděla jsem. „Opravdu, opravdu tě chci.“

Jean-Claude sklonil zrak, ale zjistil, že mi zírá na rozkrok, tak rychle uhnul pohledem.

„Co... třeba Asher?“ řekl neočekávaně.

Pokrčila jsem rameny. „Co je s Asherem?“

Jean-Claude už se na mne vůbec nedíval. Studoval nějaké geometrické vzory na koberci nalevo.

„Asher je zpět v Cirkusu prokletých a rád ti vyhoví, ma petite. Stačí jen jít a požádat ho.“

Zamyšleně jsem našpulila rty. „Nechápej mě špatně, Asher je skvělý milenec, je super, ale on není ty. A pak, sám víš, že se drží zpátky, když nejsi okolo. Je stále trochu podrážděný tím, co může a nemůže se mnou provádět. Miluji Ashera, ale dnes večer nechci Ashera. Chci svého pána, můj pane.“

Jean-Claude po mně střelil pohledem s nepředstíraným šokem. Ačkoli byl technicky můj pán, nikdy jsem mu neřekla „Pane“. Myslím, že ho to vyděsilo.

Sklouzla jsem ze stolu a kráčela k němu. Využila jsem katatonického stavu, do kterého jsem ho přivedla, a sedla jsem si mu obkročmo na klín a ovinula paže kolem jeho krku. Nesnažil se mne odstrčit, vlastně mi vůbec neodporoval, jen se na mne díval, jako bych zešílela. Což nebyla zrovna reakce, po které jsem prahla. Tohle jsem získala za to, že jsem mu předvedla svůj respekt.

Přitáhla jsem se k němu, pokryla jeho tvář malými polibky a vrtěla zadkem. Bylo fajn zjistit, že byl tvrdý. Velmi tvrdý. Aspoň to jsem dokázala. Ale výraz jeho očí mě znervózňoval.

„Tvé oči možná říkají ne, ne, ale tvé tělo říká ano, ano,“ škádlila jsem ho zpěvavým hlasem.

Trošku se zamračil a mohla jsem téměř vidět, jak se mu točí kolečka v hlavě, ale chránil přede mnou své myšlenky, takže jsem vůbec nevěděla, co si myslí nebo cítí. Konečně promluvil.

„Chceš svého pána, ma petite?“

Triumfálně jsem se usmála. „Ano. Ano, pane. Chci tě, pane.“