Drozdi a prsteny s diamanty

Autor: Mhalachai

Překlad: Aalex na doporučení ada1987

Byl téměř středeční soumrak, když se Jean-Claude vrátil do ložnice, aby se připravil na svou zítřejší smrt. Ve chvíli, kdy otevřel dveře, byly jeho smysly naplněny živou, dýchající ženou. „Ma petite?“ řekl a rozsvítil světlo vedle dveří. Anita ležela na přikrývkách, paže v obranné pozici obtočené kolem její hrudi. Když se podívala na Jean-Claudea, viděl, že plakala. „Co se stalo?“

Anita se zvolna narovnala, když se Jean-Claude přiblížil k posteli. Nevypadala, že by byla zraněná a Jean-Claude necítil žádnou krev. „Potřebovala jsem tě vidět,“ řekla váhavým hlasem.

„Co se stalo?“ Jean-Claude se posadil na postel vedle Anity. Zoufale toužil obejmout ji a utěšit, ať už byly její problémy jakékoli, ale všechno na její póze jako by říkalo nesahat. „Dnes v noci nemusíš pracovat?“

„Musela jsem pracovat.“ Anita popotáhla. „Měla jsem několik zmrtvýchvstání, a když jsem je zvládla… jezdila jsem kolem celou noc.“

Jean-Claude položil svou ruku na Anitino rameno. Byla na dotek chladná. „Co se stalo, ma petite?“

Anita se na něj nepodívala. „Já jsem… něco jsem dneska zjistila a ty se to musíš dozvědět. Tedy zřejmě ze všech lidí se to musíš dozvědět právě ty.“

„Co je to, ma petite?“ Jean-Claude se zeptal hlavně proto, aby trochu utišil dravost jejích slov.

„Jsem těhotná.“

To slovo vpadlo do místnosti jako křehké sklo. Jean-Claude odsunul své emoce tak hluboko, aby je Anita nikdy nemohla vycítit. Jakmile měl sám sebe pod kontrolou, řekl tak jemně, jak jen mohl. „Jsi si jista? Posledně, když sis to myslela…“

„Samozřejmě, že jsem si jista!“ Anitin hlas byl nakřáplý. Vztekle dovolila slzám v očích, aby se vylily. „Pamatuji si, co se stalo loni!“ Zvedla se z postele a začala chodit po místnosti. „Dělala jsem si těhotenský test a krevní test a ultrazvuk a všechno! Tentokrát to není falešný poplach!“

Jean-Claude se opatrně zvedl na nohy. „Víš, jak dlouho to trvá?“ zeptal se. Jedna jeho část to nechtěla vědět, nechtěl vědět, který muž v Anitině životě, v její posteli, do ní vložil dítě.

Jiná část se bála, že ji to udělal on, že jí dal dítě, které si nebude moci nechat.

„Doktor odhaduje podle ultrazvuku druhý měsíc.“ Anita se zastavila před prázdným ohništěm. „To by znamenalo, že se to stalo v září.“

Jean-Claude zcela zbytečně vydechl. V září byla ještě další krize, při které potřebovali spolu s Anitou strávit nadšení z Richardovy záchrany. Byl to stav nouze a nebyla šance použít kondomy, na kterých Anita trvala od té chvíle, co se naposled lekla těhotenství. To znamenalo…

„Tak si myslím, že jsou na řadě gratulace,“ Anita pokračovala. Jean-Claude ji nikdy neslyšel znít tak cynicky.

Jean-Claude se zašklebil do sloupek postele a ukryl své  pocity za ledovou masku. „Co teď budeš dělat, ma petite?“ Čekal, že mu řekne, že plánuje okamžitě své těhotenství ukončit a ta myšlenka ho uhodila jako bič šlehající přes jeho záda.

Anita se narovnala v ramenou. „Doktor řekl, že až do patnáctého týdne nemůže udělat amnio test pro Vladův syndrom.“ Otočila se. „Takže zřejmě budeme muset počkat.“

Čekat. Jean-Claude by rád vědět, jestli Anita ví, co dělá. A jestli ví, proč zvažuje tyhle možnosti.

Jean-Claude měl příliš zkušeností, aby si nalhával, že tahle situace může mít šťastný konec. Jestli je to dítě opravdu jeho, potom bude mít pravděpodobně Vladův syndrom a Anita ho nemůže donosit bez toho, aby byl její život v ohrožení.

Bylo by nejlepší, kdyby to ukončila teď.

Věděla to.

Otevřel ústa, aby promluvil, aby ji pobídl k akci, ale váha hořké naděje mu svázala jazyk.

~~~

Jean-Claude zíral na hlavní knihu na svém stole, čísla nebyla v jeho mysli ničím jiným než inkoustovými škrábanci. Dnes byl ten den, kdy Anita dostane výsledky testu dítěte a on nemohl myslet na nic jiného.

Od chvíle, kdy za ním přišla s novinkou o svém těhotenství, uběhly dva měsíce a on nebyl schopen myslet na nic jiného.

O dítěti neřekla nikomu jinému kromě Micah a Nathaniela. A samozřejmě ve svém běžném oblečení ještě nepřibrala tolik, aby to prozradilo její tajemství. Ale Jean-Claude ji viděl nahou, držel ji u sebe po tmě. Dotýkal se vybouleniny jejího bříška a cítil pod svou rukou život, který v ní roste.

Život ji možná zabije. Nic živého nedokáže odolat smrti. Byla tu sotva jaká šance, že by Jean-Claudeovo dítě nebylo zdeformované, že by nebylo monstrem, které by si vyplakalo cestu ven z Anitina lůna, pokud by mu bylo dovoleno přijít na svět v plný čas.

Jean-Claude neztratil ironii.

Klepnutí na dveře vytrhlo Jean-Claudea z jeho vnitřního rozhovoru. Postavil se a zatím co šel ke dveřím, narovnal si košili. „Ma petite,“ Jean-Claude podržel dveře otevřené. „Půjdeš dovnitř?“

Anita těžce polkla, její oči vypadaly obrovské v příliš bledé tváři. „Já…“

Jean-Claude vzal Anitu za ruku a vedl ji do své kanceláře. „Posaď se, ma petite.“ Anita dovolila Jean-Claudeovi, aby ji pomohl posadit se na gauč, což ho vystrašilo víc než si dokázal představit. „Můžu ti přinést něco k pití? Nějaké zázvorové pivo?“

Anitě trvalo minutu, než odpověděla. „Už žádné zázvorové pivo. Nemyslím, že bych ještě někdy dokázala překonat tuhle asociaci zázvorového piva a ranních nevolností.“

„Tak tedy colu?“ Věděl, že Anita přestala pít kofeinové nápoje od chvíle, kdy se dozvěděla o svém těhotenství, ale předstírala, že to nedělá a Jean-Claude tu hru , jako blázen, hrál s ní.

Co se týče Anity, choval se jako blázen ve spoustě věcí.

„Sodovku? S citronem?“ navrhla Anita. „Je pozdě.“

„Jak si přeješ.“ Jean-Claude políbil Anitinu ruku předtím, než se přesunul ke svému telefonu. Zavolal dolů do baru svou objednávku a zavěsil. Následující ticho bylo skličující, ale Jean-Claude nechtěl přerušit klid.

Kdyby tak nevěděl, že to dítě bude monstrum, pak by nemusel přemýšlet nad všemi těmi věcmi, které měl na dosah, ale proklouzly mu mezi prsty.

Po pár minutách, které se zdály jako hodiny, se dveře otevřely a Stephen vešel, nesouc košík. Obdařil Jean-Claudea zvídavým pohledem před tím, než položil košík na konferenční stolek před Anitu. Vzpamatovala se dost na to, aby mu dokázala věnovat malý úsměv, než odešel.

Stephen se podíval na Jean-Claudea znovu po cestě ven. Jean-Claude potřásl hlavou a vlkodlakovu tvář přeletěl rychlý záblesk úlevy.

Zatím co Anita neřekla o svém těhotenství nikomu, Jean-Claude věděl, že své nejbližší neošálila. Anitini leopardi to věděli a díky Gregorymu to Stephen věděl také. Jean-Claude mohl jen děkovat každému bohu na nebesích i pod nimi, že Richard byl na semestr pryč z města, učíc na Ilinojské univerzitě jako sezónní lektor. Tento čas byl pro Anitu těžký i bez Ulfrikova těžkopádného vměšování.

Jestliže půjdou věci způsobem, kterým Jean-Claude věděl, že musí jít, potom se to Richard nikdy nedozví.

Anita se „probudila“ a zírala na košík. „Proč je v něm sendvič?“ zeptala se a zněla téměř normálně. „Odkud sodovka obsahuje chleba?“

„To je jen pro případ, že bys dostala hlad, ma petite.“ Jean-Claude přešel místnost, aby se posadil na Anitinu stranu. „Nechtěl jsem, aby nás rušili.“

Anita zvedla sklenici vody a trochu se napila. „Oh. Správně.“ Opět se napila a poté sklenici odložila.

„Byl dnes ten den, kdy jsi měla dostat výsledky testů?“ zeptal se Jean-Claude.

Anita jednou kývla. Vytáhla složený papír z kapsy svého kabátu. „Tady jsou.“ Rozložila papír a dotkla se místa s písmem. „Je to perfektní.“

Jean-Claude nerozuměl, co tím myslela. „Ma petite?“

Anite si odkašlala. „Amnio je čistá. Doktor si chtěl být jist, a tak udělal víc testů než obvykle a každý genetický test řekl, že je všechno v pořádku. Žádný Vladův syndrom, žádné nic. Jen normální dítě.“

Jean-Claude nevěděl, co říct.

„Je prostě příliš pozdě na potrat v Missouri bez Vladova syndromu, ale ještě můžu jít do nemocnice v Iowě,“ pokračovala Anita, sbírajíc papír.

Jean-Claude si vzal od Anity papír a položil ho na gauč mezi ně. „Co teď budeš dělat, ma petite?“ znovu se zeptal, jakmile našel hlas. Měl vědět, že se to stane, že si neměl dovolit ani náznakem doufat ve šťastný konec. Byl tak romantický a bláhový a to všechno ho zraňovalo.

Tolik se soustředil na víru, že dítě bude mít Vladův syndrom, že vůbec nepomyslel na pochyby, jestli bude chtít Anita pokračovat v těhotenství, pokud by dítě bylo zdravé… perfektní, jak řekla.

Anita si přitáhla nohy k hrudi. Potřásla hlavou. „Hádám, že se musím rozhodnout, co dělat dál,“ řekla tiše. „Já… Co chceš, abych udělala?“

Byla to víc prosba než otázka. Znal Anitu tak dobře, že věděl, že přesto, co řekla, chce, aby jí někdo řekl, co má dělat, aby sňal tíhu rozhodnutí z jejích ramen.

Náhle byl Jean-Claude z toho všeho unavený; nejistota, lži, které skrývala, jak odmítla vědomí, že to ona udělá volbu už před dvěma měsíci, když odmítla okamžitý potrat dítěte.

„Chci, abys mi řekla jednu věc, ma petite,“ řekl Jean-Claude. Anita zvedla překvapeně oči z papíru a podívala se na něj. „Co jsi čekala, že se stane?“

„O čem to mluvíš?“

„Když jsi zjistila, že čekáš dítě, přede dvěma měsíci, věděla jsi, že je velmi vysoká šance, že bude trpět Vladovým syndromem, ale stejně ses rozhodla počkat na testy.“ Jean-Claude sevřel opěrku gauče a nedovolil svým citům, aby se mu zračily ve tváři. „Věděla jsi, že riziko je velmi vysoké, ale přesto ses dítěte nezbavila. Proč? Co jsi čekala, že se stane, jestliže se testy vrátí čisté? Teď to víš, Anito. Teď víš, že dítě nebude deformované a musíš se rozhodnout, co s tím uděláš.“

Anita zbledla tak, že se Jean-Claude obával, že omdlí. „S ní.“

„Co?“

„Neříkej s ‚tím‘,“ řekla Anita. „Je to holčička.“ Chvějivě vydechla, když zvedla papír. „Výsledky Amnia ukázaly, že je to holčička.“ Dotkla se papíru a tentokrát viděl Jean-Claude křížek vedle kolonky pohlaví: ženské. „Myslím na to, cítím její pohyby. Vím, že to pravděpodobně není možné, ještě ne, ale je to, jako by se tam kroutila a já ne...“

Anitin hlas se zlomil a slza jí stekla po tváři. Jean-Claude se posunul blíž a dal jí paži kolem ramen, objal ji pevněji. Cítil, jak se třese.

„Je to všechno tak jiné od minula,“ řekla Anita po minutě. „Minule jsem měla na přemýšlení jen pár dní, než jsme zjistili, že nejsem těhotná, ale teď jsem měla více než dva měsíce, co to vím.“ Opřela si tvář o Jean-Claudeovo rameno. „To je dlouhá doba.“

Jean-Claude políbil Anitu na vršek hlavy, hladil jí po vlasech, dokud její třas nepřešel. Ženy tohohle věku si myslely, že se s neplánovanými dětmi všechno změní. I před tím, než se Jean-Claude stal upírem, to bylo podobné. Ženy dělaly stejná rozhodnutí, některé děti se narodily, jiné ne a tak to bylo vždycky. Lidská přirozenost se nemění.

„Půjdeš do nemocnice v Iowě, ma petite?“

Anitin hlas byl tak tichý, že Jean-Claude její odpověď téměř zmeškal. „Ne, nepůjdu.“

Poprvé po velmi dlouhé době si Jean-Claude dovolil cítit naději.

~~~

Jean-Claude si otřel rty, nedovolíc si grimasu, zatím co si čistil tvář od krve. Opravdu, nečekal, že se tohle setkání bude ubírat jiným směrem, než šlo, ale jestli Richard neměl-

„Co se ti, k čertu, stalo?“ Anitin hlas rozetnul ticho v místnosti.

Jean-Claude si povzdechl. „Bon nuit, ma petite.“

„Jean-Claude?“ Anita mu položila ruku na rameno a otočila ho tváří k sobě. „Uhodil tě někdo?“

„Oui.“ Jean-Claude dovolil, aby mu Anita vzala látku z rukou a ošetřila ho. „Přišel mě navštívit Richard.“

„Richard?“ ujistila se Anita a víc zatlačila na Jean-Claudeův ret. „Proč tě, k čertu, uhodil?“

Jean-Claude si vzal od Anity látku a pokrčil rameny. „Vrátil se do města a věřím, že mu jeden z jeho vlků řekl o tvém těhotenství.“

„Jak se to, k čertu, dozvěděli?“

Jean-Claude jí věnoval pohled. „Ma petite, jsi v šestém měsíci.  Začíná to být zjevné.“ Položil ruku na její vypouklé bříško a ucítil pod dlaní pohyb. „Beru to, jako že la petite brioche je právě dnes aktivní?“

„Ano, kope jako o život.“ Anita odendala Jean-Claudovu ruku pryč. „Ještě jsi mi neodpověděl, proč tě Richard uhodil!“

„Ma petite, prosím. Myslel si, že jsem tě ‚vyhrál‘ a to ho rozesmutnilo.“

Anita se na něj zahleděla. „‘Vyhrál‘ mě? Co je to, k čertu, za kravinu? Tohle přece nebyl nějaký druh poměřování mužnosti postavený na rychlosti plavání spermií!“ Ukázala na něj prstem. „Připomněl jsi mu, že celá tahle věc se stala, protože jsme mu pomáhali?“

Jean-Claude zvedl obočí. „Nějak nechápu, jak by to Richardovi pomohlo cítit se lépe. Bez ohledu na to… Je po všem, vyjádřil svou nespokojenost a já jsem udiven, proč tu jsi.“

Anita zúžila oči. „Co jsi mu udělal?“

„Ma petite?“

„On tě uhodil! Nemůžeš tu stát a tvrdit mi, že jsi ho nechal, aby tě uhodil a nic jsi mu neudělal?“

Jean-Claude zíral. Byl zvědavý, jestli by Anita rozuměla, že věděl, jak se Richard cítil, rozuměl bolesti jeho citů, jako by on sám ztratil ženu, kterou miloval, kvůli jinému muži. Jean-Claude cítil totéž k Richardovi a Anitě, před mnoha lety. „Nijak jsem Richardovi neublížil, ma petite.“ Držel se za ruce. „Přísahám ti.“

Ačkoli stále vypadala trochu podezřívavě, Anita se vnořila mezi Jean-Claudeovy paže. Kopnutí dítěte proniklo až na Jean-Claudeův žaludek a on mohl cítit pohyb jejich dcery spolu s Anitou. „Raději ne.“ Anita Jean-Claudea objala. „Potřebuji tvou pomoc.“

„Žiji, abych ti sloužil, ma petite.“

Anita ho plácla přes ruku, jak se odtahovala, aby vytáhla poznámkový blok z kapsy. „Řekni mi o své rodině.“

„Ma petite?“

„Nějaká historie rodinných nemocí? Defekty při narození?“ Anita držela tužku nad stránkami. „Můj porodník chce, abychom dali dohromady rodinnou historii pro případ čehokoli, co může přijít. Plus myslím si, že je trochu vystrašený tím, jak jsi starý.“

Jean-Claude mrkl. Nikdy si nemyslel, že se takové věcí budou řešit. „Když jsem se narodil, ma petite, mělo se za to, že takové věci jsou v rukou Božích.“

„No dobrá, Bůh má v těchto dnech trochu moc práce, takže mu pomůžeme, ok?“

Jean-Claude položil Anitu na postel a pomohl ji posadit se. „Nejsem si jista, co ti mám říct, ma petite. Má matka žila do pozdních devadesáti, neslýchaný věk v té době. Nicméně můj otec spadl z klece a zemřel, když jsem byl ještě dítě. Má sestra měla deset dětí, pět z nich zemřelo v dětství-“

Anitina tužka se zastavila. „Pět?“ vyděšeně vykřikla. „Polovina z jejích potomků zemřela jako děti?“

Jean-Claude položil uklidňujícně ruku na Anitino rameno. „Bylo to velmi rozdílné časy, ma petite. Nemoc procházela zemí a nedělala rozdíl mezi dětmi boháčů a dětmi žebráků. Má sestra mi jednou řekla, že byla požehnána Bohem, protože tolik její dětí žije.“

Anita zamrkala, aby se zbavila slz. „Promiň, změny nálad,“ řekla po minutě.

„Pst.“ Jean-Claude políbil Anitinu tvář. „Nikdy se neomlouvej za soucit, ma petite. Takový byl svět, věděli jsme to bez rozdílu.“ Přitáhl si Anitu blíž. Krev teď v jejích žilách proudila rychleji, ruměnec těhotenství na její kůži. „Stránky ve tvém bloku jsou popsané, co dalšího jsi psala?“

„Oh.“ Anita zavřela blok. „Snažila jsem se ponořit tak hluboko do minulosti, jak jsem jen dokázala. Zavolala jsem matce mé matky a mluvila s ní trochu o její rodinné historii a…“ Její hlas se vytratil. „Zavolala jsem svému otci.“

Jean-Claude položil svou ruku na Anitino bříško. „Jak to šlo?“

„Špatně.“ Anita hodila blok na zem. „Judith bláznila a otec… nic moc neřekl.“ Její dech se zadrhl a Jean-Claude věděl, že ji dělí jen moment od toho, než se objeví slzy. „Řekla jsem mu, že čekám dítě a on mi ani nepogratuloval.“

Jean-Claude se zamračil. „Řekla jsi mu o otci tvého dítěte?“

„Ano.“

„Ah.“ Jean-Claude třel Anitino bříško a ucítil kopnutí dítěte pod svou dlaní. „Řekla jsi mu v kolikátém měsíci jsi?“ Čekal na Anitino přikývnutí. „Možná byl překvapený? Říct mu v jednom rozhovoru, že je jeho dcera v šestém měsíci, a že otcem je upír, to může být dost na to, aby každý muž potřeboval pauzu.“

Anita nic neřekla.

„Když mu zavoláš znovu, možná bude mít jinou reakci.“

„Nebo vůbec nechce, abych už mu někdy volala.“

„Pst, ma petite. Takové věci neříkej. Kdysi jsi mi řekla, že tvůj otec tě nikdy úplně nevyškrtl ze svého života. Novinky o vnoučeti pravděpodobně nebudou tou poslední kapkou.“

„Možná.“ Anita se posadila. „Tedy, možná mu znovu zavolám, abych zjistila víc o jeho straně rodiny.“

„Oui.“

„Snad mě nebude ignorovat.“

„Ma petite, přestaň být tak negativní.“

Anita se na něj podívala. „Od kdy je z tebe věčný optimista? Byl ze mě v rozpacích, když jsem byla dítě a vše, co jsem udělala, bylo, že jsem oživovala mrtvé. Tahle malá věc má upíra za otce, nevím, jak to vysvětlí v kostele.“

Jean-Claude cítil, že jeho dobrá nálada trochu klesla. Něco na způsobu, jak Anita vyslovila své prohlášení Jean-Claudea zarazilo. „A ty?“

Anita zamrkala. „A já co?“

„Budeš znepokojena kvůli tomu, že jsem otcem tvé dcery?“

Anita se zvedla od Jean-Claudea. „O čem to, k čertu, mluvíš?“

„Nikdy jsme o tom nemluvili, ma petite, a teď slyším, jak vyjadřuješ tyhle závěry. Nejsou tvého otce, tak co mám čekat?“

Anita rozhodila ruce. „Odkud tohle vzešlo?“

Jean-Claude se na ni podíval. „Považuješ otcovství tohohle dítěte za něco hodného znepokojení?“

„Ne!“ Anita si zkřížila ruce na hrudi. „Ne,“ zopakovala. „Myslím tím, neplánovali jsme to, a ani jeden z nás by to neudělal schválně, ale stalo se a tohle je prostě… správné. To je dobré. Ona je dobrá.“

Jean-Claude se postavil na nohy. „Omlouvám se, ma petite.“

Anita potřásla hlavou. „Ona není nesnáz, ona je dítě, jako jsem byla já. Přála bych si, aby tomu otec mohl porozumět.“ Anita si položila ruku na bříško. „Podle toho, jak kope, by mohla být fotbalistkou. Už kope víc než hodinu v kuse.“

„Možná bude tanečnice,“ řekl Jean-Claude.

Anita si odfrkla. „Jestli bude jen trochu po mně, bude tak elegantní jako náklaďák.“

„Huš, ma petite, samozřejmě, že jsi elegantní stvoření,“ řekl Jean-Claude.

„Jasně.“ Anita protočila oči. „Vsadím se, že bude nádherná.“

„S tebou jako matkou, jak by la petite brioche mohla být něco jiného?“

„Víš, co tím myslím.“ Poslala mu zvědavý pohled. „Co to znamená, jak jí stále říkáš?“

„Brioche je sladká buchtička,“ vysvětlil Jean-Claude a vzal Anitu do náručí. „Je to rčení, ne? ‚Buchtička v troubě‘?“

„Ano, to je.“ Anita si opřela hlavu o Jean-Claudea. „Musíme vybrat jméno.“

„Ve správný čas,“ řekl Jean-Claude. „Měla bys zavolat svému otci. Potřebuji najít Jasona, abych se nakrmil.“

„Ok.“ Anita políbila Jean-Claudea na tvář. „Pořád se zlobím na Richarda, víš.“

„Tuším, jak moc.“

„Jdi.“ Anita Jean-Claudea lehce postrčila. „Budu tady, až se vrátíš.“

Jean-Claude se ohlédla cestou ke dveřím. Pohled na Anitu, plnou života, zahřál jeho chladné, nebijící srdce. Zatím co čekal s vytáčením, přemýšlel, co bude dělat.

Byl upír, Vládce města a sourde de sang. Při vší přirozenosti by neměl být u Anity, až bude rodit jejich dceru. Neměl by tu být, když dítě udělá své první kroky, nebo když půjde poprvé do školy. Ještě důležitěji, neměl by tam být během hodin denního světla dítěte, aby ji ochránil před nebezpečím, které ji může ohrožovat kvůli přirozenosti jejích rodičů.

Anita bude dělat vše, co může, ale nebude moci být dítěti matkou i otcem.

Z toho, co Jean-Claude slyšel od Anity, dosud nebyla osamělá. Po té, co výsledky jejích testů dorazily, Micah se postavil na Anitinu stranu. Micah vozil Anitu na schůzky s doktorem, nakupoval s Anitou dětský nábytek, toleroval změny nálad a návaly pláče, o kterých slyšel Jean-Claude jen z druhé ruky. Na rozdíl od Richarda, Micah akceptoval dítě ve svém životě s Anitou a ani náznakem nežárlil.

Nimir-Raj z klanu Krvesajů byl Anitiným mocným spojencem a byl by i pro Jean-Claudeovu dceru.

Jean-Claude vytočil číslo. Byl to rozhovor, který odkládal až příliš dlouho.

„Micahu, tady Jean-Claude. Je tu velmi důležitá věc, kterou musíme prodiskutovat.“

~~~

Jean-Claude byl vytržen ze svého smrtelného spánku výkřikem a pocitem bolesti. „Ma petite?“ požádal, odhazujíc své myšlenky spolu se znameními. „Co se děje?“

„Tvá dcera se rozhodla přijít dřív!“ Anita zalapala po dechu a zakřičela. „Tohle nebyla součást dohody.“

Vidíc jejíma očima, Jean-Claude zachytil letmý pohled bílého pokoje, lidi v barevných oblecích a záblesk vlnitých tmavých vlasů. „Micah je s tebou?“

„Samozřejmě, že je!“ Bolest ochromila Anitinu bránici a zalapání po dechu proletělo přes znamení. Jean-Claude ho zdvojnásobil. „Nedokážu to!“

„Ma petite, musíš,“ řekl Jean-Claude, koncentrujíc se na Anitu. „Naše dcera potřebuje, abys byla silná.“

„Je moc brzy,“ Anita žadonila. „Myslela jsem, že mám na přípravu ještě měsíc!“

„Nemáš měsíc, nemáš už žádný čas,“ řekl Jean-Claude. Věděl, že na Anitině straně jí dodává odvahu Micah, držíc její ruku při bolesti a Jean-Claude proklínal svůj vampirismus, který ho držel dál od Anity. „Jsi silná a nejsi sama.“

„Co když-“

„Žádné co když!“ Jean-Claude poslal Anitě tolik síly, kolik jen mohl. „Jsi silná a naše dcera je také silná!“

Něco se dělo v nemocničním pokoji, jedna z žen říkala něco o tlačení a Micah řekl Anitě, aby to udělala a všechno bylo hlasité a zmatené a v tom všem se Anita zhluboka nadechla a zatlačila.

Po minutě pláč protnul vzduch, nejsladší zvuk, jaký kdy slyšel. „Ona dýchá!“ vykřikla Anita, její oči upřeny na malé křičící tělíčko v doktorových rukách. „Jean-Claude, ona dýchá!“

Jean-Claude mohl vidět pouze skrz Anitiny oči, jak jeden z doktorů zabalil dítě do látky a položil ji do Anitiných rukou. Anita se dotkla tvářičky křičícího dítěte, štěstí z ní sálalo a Jean-Claude nevěděl, kde začínají a končí Anitiny emoce.

Jejich dcera přišla.

„Ahoj, malá bábovičko,“ řekla Anita tiše. Dítě přestalo křičet a podívalo se na Anitu temnýma očima. Anita vzala malou dětskou ručičku do svých rukou. „Dívá se na tebe.“

Neurčitě Jean-Claude tušil, že Jason vtrhl do jeho pokoje, volajíc sílu, ale Jean-Claude ho ignoroval.

Anita políbila jejich dceru na hlavu. „Jestli ještě někdy způsobíš mamince tolik bolesti, budeš mít zaracha na šest let.“ Dítě zakřičelo a zavrtělo se v Anitiných rukách. „Jsi tady.“

„Zvládla jsi to, ma petite,“ řekl Jean-Claude s úctou. Dítě, dítě stvořené jím a Anitou, bylo na světě.

„My to zvládli,“ řekla mu Anita. Její celou pozornost zabíralo dítě. „Bude to v pořádku,“ řekla Anita, houpajíc dítě v rukách. „Všechno bude v pořádku, jsi tady.“

Dítě otevřelo pusinku a vykřiklo, jako by souhlasilo.

Všechno bylo v pořádku.