Něco jako dovolená

autorka: ambra

Edward je člověk, i když tomu nikdo úplně nevěří. Protože je především Smrt.

Tuhle historku mu nikdy nepřipomínejte. Zabil by vás a možná dokonce zadarmo.

----

Tim zprostředkovával víc než polovinu mých zakázek. Přesto jsem neznal jeho příjmení a byl jsem si jistý, že ani Tim není jméno, kterým na něj kdysi volala máma. Zdálo se k neuvěření, že i parchant jako on – nebo já – měl někdy mámu. Pro svou práci měl dokonalou výbavu – nevýrazný obličej a prázdné oči; jeho víčka vždycky vypadala, že se každou chvíli zavřou. Působil netečně a ospale a pro drtivou většinu lidí, které potkával, byl jen neviditelnou šedivou postavou.

„Lidi už pár let nezabíjím, Time. Jen příšery,“ odpověděl jsem na jeho nabídku a upravil si sako, abych se před tím, než vstanu a odejdu, ujistil, že žádná z mých hraček nebude příliš snadno k vidění.

Polknul doušek whisky, jejž už nějakou dobu převaloval v ústech.

„Klient přísahá, že větší příšeru jsi nikdy neviděl. I když – technicky vzato – oficiálně je člověk.“ Jeho jindy mrtvou tváří se mihl náznak něčeho… Spustil jsem ruce podél boků. Znovu měl mou plnou pozornost.

„Tak to vybal, Time. Nemám na tebe celý den.“

Pomalu se nadechl. Pochopil jsem, že tohle je maximum, co může udělat pro zvýšení napětí.

„Kromě toho, že je to pitomá děvka, která mého klienta totálně zničila,“ zarazil se, buď aby mi dal možnost představit si, v kolika směrech toho chudáka mohla zlikvidovat, nebo prostě jen proto, že tohle na něj byla příliš dlouhá věta, „tak je to taky zaměstnaná žena.“ Další významná pauza. „Možná jsi o ní slyšel. Pracuje jako Něžná Suzie.“

Za léta tréninku jsem téměř nerozlišoval pravačku a levačku. Proto mi teď trochu cuklo v levé ruce, i když jsem pravák. Levačka totiž měla blíž ke zbrani.

Něžná Suzie pracovala hlavně na východním pobřeží, ale byla pojmem v celé naší mírumilovné komunitě. Její specialitou byly nože, ale v poslední době začala dělat i lykantropy, což ji určitě přimělo rozšířit arzenál. Technicky vzato bych neměl uzavřít kontrakt na kolegyni. Jenže tahle džentlmenská dohoda přestala platit před nějakými padesáti lety. Navíc za její likvidaci nabízel Timův klient sto táců. Slušná sumička.

A pak tu byla ta věc s létem. Trvalo nějak dlouho. Moc velké horko. Moc velká nuda…

xxx

Najít Něžnou Suzie znamenalo zjistit, na čem právě dělá. Zprostředkovatelů ve skutečnosti není o moc víc než zabijáků. Trojka se ukázala jako moje šťastné číslo. Když jsem třetímu z nich strhával třetí nehet na pravé ruce, vyklopil to. Uklidil jsem po něm a mohl se začít balit.

Florida jako místo dovolené? Děsivé klišé. Navíc tam určitě nebude chladněji než tady. Ale někde v břiše jsem cítil povědomé zachvění – nepatrnou ozvěnu skutečného vzrušení. Tedy… toho, jak jsem si vzrušení představoval. Tohle bylo maximum, co jsem ze sebe dokázal vydolovat.

Sbalil jsem asi jen třetinu svého arzenálu – ne proto, že Suzie je ženská. Nejsem takový idiot, abych se nechal oddělat kvůli pitomým macho předsudkům. Konec konců – díky Anitě jsem si v posledních letech přestal dělat jakékoliv iluze o ženské slabosti. Šlo o to, že jsem počítal s její oblibou v menších zbraních. Netěšilo by mě stát proti nožům s plamenometem.

xxx

James Garner, jeden z bossů newyorského podsvětí, se se svými gorilami a milenkami ubytoval kousek od Homesteadu, na samém okraji Národního parku. Zajímalo by mě, kolik bastardů uplatil, aby mu dovolili něco si ulovit.

Suzie mě skoro překvapila. Trvalo mi téměř celý den, než jsem objevil, odkud Jamese sleduje, a další den, než jsem ji poprvé zahlédl. V uniformě strážkyně parku vypadala trochu jako vysoký hubený kluk, ale je pravda, že jsem její proporce nijak podrobněji nezkoumal. Z jejího obličeje jsem neviděl téměř nic, skrýval ho klobouk se širokou krempou. Pravděpodobně jsem ji mohl dostat hned ten první večer, ale vzpomněl jsem si na nudu, od níž jsem utekl, a napadlo mě, že by bylo zajímavé sledovat ji pár dnů při práci. Navíc ten zkurvysyn Garner rozhodně potřeboval ten druh péče, kterou mu mohla dopřát právě jen Suzie. A i když jsem se ji chystal zabít, nějaká divná kolektivní profesionální čest mi našeptávala, že bychom oba měli dokončit svou práci – ona dostane Garnera, já ji.

Suzie byla samé překvapení. Další den uniformu strážkyně vystřídaly copy a krátké šaty se zástěrkou. V Garnerově vile se pohybovala nenuceně, jako by tam za pokojskou nebyla poprvé. Měl jsem teď trochu lepší možnost prohlédnout si ji. Byla vysoká, ale slovo hubená jsem vyměnil za štíhlá. Museli jsme být v kondici, samozřejmě, přesto jsem se přistihl, že se téměř natahuju přes okraj střechy hotelu, odkud jsem ji pozoroval, abych zahlédl trochu víc ze štíhlosti jejích nohou, které celkem bez zábran odhalovala při běžných pracovních úkonech. Z práce odcházela pěšky, až o dvě ulice dál nasedala do auta. Ani náznak rozhlédnutí – skutečná profesionálka. Víc než očím věřila svým instinktům. Po týdnu se konečně uvolnil pokoj v nejvyšším patře hotelu, v němž jsem bydlel. Mohl jsem tak vyměnit střechu za okno a klimatizovanou místnost. Něco ve mně se cukalo netrpělivostí; proč to Suzie takhle oddaluje? Mohla ho oddělat tisíckrát. Ale hned vedle toho cukajícího místečka cukalo ještě něco, neznámá část, která byla ráda, že to ještě nekončí. Že je před námi další den. Námi???

Rozhodl jsem se vyhnat z hlavy zneklidňující a rozptylující myšlenky a vyrazil jsem na večeři. Při pohledu na polonahé mexické číšnice mě napadlo, že jsem možná v posledních měsících zanedbal fyzické uvolnění. I když jsem z toho nebyl zrovna nadšený, tohle mi víc než co jiného připomínalo, že jsem jen člověk. Většinou jsem jako barometr své nadrženosti používal Anitu. Když jsem v ní tu a tam zahlédl ženskou, byl čas zaplatit si příslušné služby.

Jedna ze servírek si všimla mého dlouhého pohledu a mrkla na mě. Na okamžik jsem se nad tou možností skutečně zamyslel. Dívka měla tmavé oči, výrazné lícní kosti a smyslná ústa. Vzápětí jsem ji začal porovnávat se Suziinými rysy. Divný pocit v břiše. Skoro vztek. Zvedl jsem se, k nedojedené večeři položil peníze i s tučným dýškem a vypadnul do dusné noci.

xxx

Usoudil jsem, že se mnou místní podnebí dělá divné věci a rozhodl se, že bez ohledu na nutkavou puntičkářskou potřebu nechat Suzie, aby dokončila svou práci, nebudu zbytečně riskovat své dobré jméno. A zdravý rozum. A všechno to, co mě dělalo mnou. Zkrátka – máš dva dny Suzie.

Možná mi Florida nedělala dobře, ale moje instinkty pořád ještě bezchybně fungovaly. Věděl jsem, že je někdo u mě v pokoji, ještě než jsem vystoupil z výtahu. GLOCK není moje nejoblíbenější zbraň, ale když už si vyjdu na večeři, netahám sebou nic příliš velkého.

V pokoji svítila hlavní lampa. Suzie stála u okna – přímo před největším oknem v místnosti. Odhadl jsem ji správně – všechna ta pouzdra s noži jsem spíš tušil, než viděl, ale přizpůsobila se novým požadavkům, v ruce držela… GLOCK.

Nejsem žádný macho, většinou ne, přesto mě nepřekvapilo, že promluvila první. Ženy prostě mluví víc, klidně mě zabte.

„Koukám, že jsme hezky sladění,“ ušklíbla se a nepatrně pohnula rukou se zbraní. O mém intelektu očividně neměla přehnané mínění.

„Řekl bych, že se moje košile s tvými šaty trochu tluče.“ Z hezké, ale přeci jen trochu nevýrazné pokojské nezbylo nic. Suziino tělo obepínaly lesklé pouzdrové šaty v královské modři; dokonale ladily s jejíma očima. Po trochu středoškolském účesu s copánky nebyla ani stopa – měkké vlny jí spadaly na ramena. Skoro jsem slyšel, jak se otírají o drahou látku šatů. Blondýny s modrýma očima mě nikdy nebraly. Vlastně mě nikdo nikdy nebral. Něžná Suzie ale znovu pohnula tím něčím v mém břiše. Vzrušení? Touha? Měl jsem si to rozdat s tou servírkou. A možná i s její kolegyní.

„Edward?“ Až teď mi došlo, že ona dosud jen odhadovala, kdo ji má oddělat. Kývnul jsem. Znovu se ušklíbla, ale byla v tom i stopa spokojenosti.

„Čekala jsem, kdy si na mě ten bastard někoho najme. A doufala jsem, že to bude ten nejlepší.“ Neměla to být lichotka. Já jsem nejlepší. Možná jsem mohl říct něco jako Je to jen byznys nebo Neber to osobně, ale to všechno by znělo jako omluva. A já se nepotřeboval omlouvat. Nikomu z těch, které jsem zabil, ani sám sobě a už vůbec ne Něžné Suzie, která se živila stejně jako já.

„Chci dodělat svou poslední zakázku,“ řekla pevně.

„Trvá to příliš dlouho.“ Nedokázal jsem se jí nedívat do očí. Okno za ní bylo otevřené. Skoro se opírala o parapet. Jen skoro. Nohy měla mírně rozkročené, celou dobu byla připravená střílet. Nepochyboval jsem, že kdybych ji zastřelil, stihla by mě vzít s sebou. Otevřené okno byla jen pojistka. Kdybych vystřelil, vypadla by ven a to by s ohledem na desáté patro, v němž jsem se ubytoval, vzbudilo nežádoucí rozruch. Tohle všechno jsem ale vnímal jen okrajově. Mou pozornost si získal fakt, že její oči neladily jen se šaty. Ladily s temným sametem noční oblohy. Rychle jsem mrknul. Dvakrát za sebou. Myslím, že normálně nemrkám. Z té nezvyklé námahy mě téměř rozbolela víčka.

„Měli dorazit ještě dva. Nové dělení New Yorku. Čekám na zprávy, proč se zpozdili.“ Nelíbilo se mi, že jsem tu celou dobu trčel s neúplnou informací. Ale další čekání? Zavrtěl jsem hlavou. Nutně potřebuju činnost.

„Tři a každý s vlastní ochrankou. Rád pomůžu. A nechci podíl,“ zvedl jsem ruku, když se nadechovala k nekompromisnímu Ne. Zavřela pusu – tu svou krásnou pusu – a zamračila se. Tohle bylo divné. Za deset minut, co jsme tu stáli, udělala víc obličejů než já za posledních patnáct let. Při téhle profesi by se neměla chovat tak otevřeně. Být tak čitelná. Jak to, že ještě žije?

Znovu úšklebek. A znovu s jinou příchutí. Tentokrát ironie smíchaná se sarkasmem.

„Jakože mi to pomůžeš vyřídit, abys to pak mohl co nejrychleji vyřídit se mnou?“ Ke svým cílům jsem vždycky upřímný. Pokud tedy dostanu šanci s nimi mluvit. A většinou udělám maximum pro to, abych s nimi stihl promluvit. Přijde mi to fér.

„Ano,“ řekl jsem prostě. Její tvář konečně zkameněla. Vlastně se úplně vyprázdnila. Do nastalého ticha se ozval zvláštní zvuk. Suzie pod jemným make-upem zrůžověla. Levou ruku si položila na břicho.

„Můj otravný žaludek. Od rána jsem nejedla.“ Kručelo jí v břiše? Další trestuhodné porušení pravidel. Nikdy nesmíme mít úplný hlad. Nízká hladina cukru v krvi oslabuje soustředění. A při představě, jak mi někde ve tmě těsně před výstřelem zakručí v břiše, jsem málem protočil panenky.

Pokrčila rameny, jako by říkala No tak kurva nejsem dokonalá. Jenže byla. Aspoň něco ve mně o tom bylo čím dál přesvědčenější. Ucítil jsem závan frustrace. Zabít ji mi nepřinese tu míru uspokojení, na jakou jsem zvyklý. Asi je ale předčasné tvrdit, že by mi to mohlo dokonce vadit – naposledy mi vadilo, když se zabíjení upírů bez soudního příkazu stalo vraždou.

„Takže mě dneska nezabiješ?“ Zavrtěl jsem hlavou. Další pokrčení rameny. Pomalu zvedla ruku s GLOCKEM a zastrčila ho do podpažního pouzdra. Doteď jsem ho neviděl. Bylo pošité stejnou látkou, z níž byly šaty. O tomhle musím říct Anitě. Pomalu jsem ji napodobil.

„V restauraci jsem nedojedl. Můžu objednat něco sem.“ Konečně jsem snad překvapil i já ji. Opatrně přikývla.

Steak milovala krvavý. Jako já. A pečené brambory si dala s česnekem. Zrovna jako já.

xxx

Následující den dorazili další účastníci Garnerova mejdanu. Respektoval jsem Suziin plán – mimochodem skvělý – takže mi dovolila zapojit se. O dvanáct hodin později bylo po všem. Čistá práce. Osm těl. Ani jeden výstřel. Suzie byla s noži vážně výborná a já měl možnost ukázat jí, že nepotřebuju kanón, abych si poradil. Nezemřel nikdo navíc. Jen ti tři a jejich gorily. Když jsme je naložili na člun a dlouhými pádly se odráželi dál do jednoho z meandrů v Národním parku, zase se to ozvalo. Divný pocit v mém břiše. Zářivý měsíc, tiché žbluňkání aligátorů, kteří se nořili do vody za vůní čerstvé krve, Suziiny vlasy, Suziiny oči.

Romantika? Zkusil jsem si to slovo opatrně pomyslet. Jo. To muselo být ono.

xxx

Našel jsem ji o dva týdny později, ale je pravda, že jsem nehledal úplně usilovně. Jenže ona se ani úplně usilovně neschovávala.

Zase stála v hotelovém pokoji, ale tentokrát v tom, jak držela GLOCK, nebyla žádná radost. Pomalu ustoupila od okna a položila zbraň na stolek. Úšklebek a trhnutí rameny. Žádné měkké vlny – za hlavou se jí zhoupnul culík. Nátělník a džíny se k němu skvěle hodily.

„Utekla jsi.“ Znělo to jako výčitka. Na Floridě jsem doufal, že se mi postaví čelem.

„Mám ráda nože. Jsi dobrý, Edwarde, ale s noži jsem rychlejší. A mně… nechtělo se mi do tebe bodnout.“ Asi jsem se usmál, protože mě z toho nezvyklého pohybu obličejových svalů zabolely tváře.

„Myslela sis, že bys mě mohla dostat?“ Můj úžas byl nefalšovaný. A znovu opakuju – nejsem macho. Jsem jen nejlepší.

Upřela na mě oči. A i když za ní zrovna nebylo žádné okno plné noční oblohy, samet v jejích očích byl dostatečnou náhražkou. Polknul jsem a bylo to hlasité.

„Nepochybuj o tom,“ ušklíbla se. Pomalu jsem zvedl ruku s GLOCKEM. Chtěl jsem si vzít jinou zbraň, ale to slovo – romantika – mi od našeho úklidového výletu do bažiny pořád znělo v hlavě. A GLOCK jsem měl i při našem prvním setkání, takže… Pořád se na mě dívala, nezachvěla se, nezavřela oči. A zase byla totálně čitelná. Pokrčil jsem ruku v lokti a zastrčil revolver do podpažního pouzdra.

Natáhl jsem k ní prázdnou dlaň. „Tvůj řidičák.“ Zamračila se, ale pak se natáhla ke kabelce v nohách postele. Nespokojeně jsem zasyčel.

„Tvůj skutečný řidičák.“ Teď zaváhala déle. Nakonec šla k polici, na níž měla uložený malý kufřík, a z přídavné části na boty vytáhla slušně opotřebované Niky. S nešťastným výrazem rozřízla podrážku té levé. Kde se v její ruce vzal tak rychle nůž, jsem tentokrát neřešil.

Krátce jsem se podíval na plastovou kartičku, pak jsem ji položil na jeden z polštářů. Z pouzdra na zádech jsem vytáhl jednu ze svých oblíbených hraček s tlumičem. Po dvou výstřelech zmizela fotka i jméno. Cítil jsem ji za zády a vůbec si nepřipadal ohrožený. V pokoji se tiše snášelo k zemi peří – kdo dneska proboha ještě dává do polštářů peří? – a já uslyšel tiché zahihňání. Schoval jsem zbraň a pomalu se k ní obrátil.

„Dostal jsem kontrakt na Annu Harperovou. Souhlasíš se mnou, že Anna Harperová je definitivně mrtvá?“ Samet v jejích očích teď jiskřil. Přistoupila blíž a velmi pevně mě objala. Chutnala přesně tak, jak jsem si to celou dobu představoval. Krev, kov, horko z hvězd a chlad noci. Cítil jsem, jak jí buší srdce. Doufal jsem, že přes všechny ty zbraně na mém i na svém těle ucítí, že je tu ještě jedna pevná věc, kterou by měla vzít na vědomí. Ideálně co nejdřív. Na chvíli se ode mě odtrhla.

„Myslím, že Annu Harperovou můžeme klidně pohřbít,“ zašeptala udýchaně. Teď už nezářily jen její oči. Zářila celá. O té její čitelnosti si rozhodně budeme muset promluvit.

Ale ne teď.

Teď to po mně vážně nikdo nemůže chtít.