Na cestě k úspěchu

Můj první kontakt s upíry byl ve starých filmech studia Hammer (filmy jako Prokletí Frankensteina, Drákula, Mumie z 50. let, klasika hororového žánru – pozn. překl.), zvláště pak ve filmu Upíří cirkus, také znám jako Cirkus strachu. Největší dojem na mě dělaly, když mi bylo tak pět až sedm let.

Číst jsem se naučila v sedmi letech, měla jsem nezjištěnou dyslexii.

Ve dvanácti letech jsem se poprvé pokusila napsat několik příběhů, ale nikdy jsem žádný z nich nedokončila.

Ve třinácti, čtrnácti letech jsem objevila sbírku povídek Holuby z pekel od Roberta E. Howarda, autora Barbara Conana. Ta kniha pro mě byla mou úplně první dark a hrdinskou fantasy. Při čtení té knihy jsem si uvědomila nejen, že chci být spisovatelka, ale také, co přesně chci psát.

V tom samém věku jsem přečetla i Šarlotinu pavučinku od E. B. Whitea. Tato kniha mě naučila lásce k jazyku a já dodnes při psaní používám některé obraty, které jsem se naučila v této knize.

První povídku jsem dokončila ve čtrnácti letech. Byl to hororový příběh, v němž všichni zemřeli příšernou smrtí, krom miminka, které se odbatolilo do blízkého lesa, ale z příběhu bylo zřejmé, že to dítě zemře velmi pomalou smrtí hladem.

Na mé první hodině tvůrčího psaní mi profesorka řekla, že ji má první upírská povídka vyděsila. Stydlivé čtrnáctileté dívce nemohla říct nic lepšího. Vyděsila jsem dospěláka!

V tomto věku jsem objevila Edgara Allana Poea, H. P. Lovecrafta a André Norton. První dva mě naučili, jak pracovat s jazykem a jak na papír přenést tu odpovídající atmosféru. Paní Norton byla první spisovatelkou, u které jsem objevila, že píše přesně to, co bych chtěla psát i já. Dodalo mi to naději, že ne všichni, kdo tento žánr píší, musejí být mrtví a muži.

Četla jsem Kingovo Prokletí Salemu a od Anne Rice Interview s upírem. Obě knihy na mě měly významný vliv. V knihovně naší střední školy jsem také našla knihu nazvanou Přírodní historie upírů od Anthonyho Masterse. Nešlo o fikci. Jednalo se o knihu, v níž byla popsána historie upírů a vlkodlaků ve všech koutech světa. Také to byla první kniha, kterou jsem četla a v níž se objevili sérioví vrazi. Později to na mě jako na spisovatelku mělo velký vliv.

Jedna učitelka objevila při jednom knihovním výprodeji pár výtisků Spisovatele a Žurnálu spisovatele (oba časopisy, Writer i Writer’s Digest vycházejí dodnes v online podobě – pozn. překl.). Skoupila je za pět centů nebo snad za penny za kus. Přišla s tím do školy a dala mi jich plnou náruč. Tehdy jsem začala zjišťovat, jak se stát profesionálním spisovatelem. Tuším, že mi tehdy bylo tak 15, 16 let.

V sedmnácti jsem dostala své první odmítnutí mých povídek. V jednom ze zmiňovaných časopisů jsem si předtím četla článek, který napsal Ray Bradbury. Doporučoval, abyste si našli v domě malou místnost, a když ji budete mít potapetovanou papíry s odmítnutími, pak se máte z té místnosti sebrat, kecnout na zadek u kusu papíru a sepsat vše, co jako spisovatel chcete říct, a budete vědět, že to prodáte. Vybrala jsem si koupelnu.

Na vysoké jsem se dostala do programu tvůrčího psaní. Na konci prvního ročníku mě z toho kurzu chtěli vykopnout. Vedoucí programu mi řekla, že ostatní studenty jen rozrušuji. Do programu jsem se dostala díky svým dvěma povídkám – jednou upíří a jednou ve stylu Lovecrafta, v níž jsem napsala mimojiné i svou první sexuální scénu. Profesorka si řekla, že mě vyléčí od mého záměru psát horory. Když si uvědomila, že mě „vyléčit“ nemůže, usmyslela si, že mě zničí. Řekla mi, že to nikam jako spisovatelka nedotáhnu. Téměř se jí její záměr povedl. Titul z angličtiny jsem získala jen díky kurzům literatury a přešla jsem na studium biologie. Za dva roky jsem z ní získala titul. Lidé se mě ptají „Poslalas té profesorce své knihy? Řeklas jí, jakého obrovského úspěchu jsi dosáhla?“

Ne, protože ona ne, že nevěřila, že jako spisovatelka můžu uspět. Ona se bála, že to mohu dokázat. Bála se, že půjdu a udělám přesně to, co jsem v jejím kurzu dělala – že rozruším celé miliony! Uáááá!

Další dva roky jsem nenapsala ani čárku. Přestěhovala jsem se do Los Angeles a našla si práci. Zase jsem si začala pohrávat s povídkami a od různých editorů dostávala milé, ale zamítací dopisy. Začala jsem psát první knihu, dvě stránky každý den předtím, než jsem odešla do práce.

V místní knihovně jsem našla detektivky ve stylu staré školy. Největší vliv pak na mě měla série o detektivu Spenserovi od Roberta B. Parkera.

Přestěhovala jsem se do St.Louis. Navštívila mé první setkání nadšenců do sci-fi, NamethatCon. Zúčastnila jsem se spisovatelského semináře, který vedli Emma Bull, Will Shetterly a Stephen Gould. Prodrala jsem se začátkem mého prvního románu Nightseer, v jehož dodatku se v povídce poprvé objevila Anita Blake. Seminář mě nenaučil, jak se zlepšit jako spisovatel, ale naučil mě, jak se zlepšit coby editor mé vlastní práce. Také jsem se díky němu seznámila s mou nynější spisovatelkou skupinou, Alternativní historici.

Podařilo se mi prodat další příběh, který jsem zaslala přes e-mail Marion Zimmer Bradley(-ové). Příběh nesl název Stealing souls.

Svou první agentku jsem potakala na jednom z dalších velkých setkání. Ve 29 letech jsem držela v rukou svůj první vydaný román Nightseer. Jednalo se o hrdinské fantasy ve stylu jednoho z mých vlastních hrdinů, Roberta E. Howarda.

Pak šel trh s fantastikou ke dnu. Můj druhý román, navazující na Nightseer, můj nakladatel odmítl. Místo toho mi dal smlouvu na román ze světa Star treku a já napsala Nightshade. Ale nikdo ode mě nechtěl žádnou další knihu a věděla jsem, že psaním pouhých povídek se neuživím. Zdálo se mi, že má kariéra spisovatelky končí ještě dřív, než vůbec pořádně začala. V zoufalství jsem se probrala složkami se svými neprodanými povídkami, abych zjistila, jestli je v nich něco, na čem mohu položit základy pro román. Našla jsem povídku Ti, kteří hledají odpuštění, v hlavní roli Anita Blake. Měla jsem k ní hezkou hromádku odmítnutí. Nakladatelé ji přímo milovali, ale nikdo nevěděl, co s ní. Vydavatelé hororů si mysleli, že to je sci-fi, vydavatelé sci-fi mysleli, že jde o fantasy, a vydavatelé fantasy si zas mysleli, že to je horor. Na konci 80. let totiž žánr paranormálních thrillerů ještě neexistoval. Ve světě nakladatelů byla slova „smísený žánr“ zapovězená, protože takové knihy se neprodávaly, nebo aspoň tak mi to bylo řečeno.

Sedla jsem a začala psát román ze světa Anity Blake. Měla jsem hotových asi 70 stránek, když jsem odjížděla na Achron (pravidelná setkávání fanoušků fantastiky, organizované v St. Louis – pozn. překl.). Tam jsem těch pár stránek přečetla narvanému sálu. Proč byl celý sál plný kvůli jedné neznámé spisovatelce? Návštěvníci si mysleli, že jsem Melissa Snodgrass, která napsala scénář pro Star trek : Next generation. Ta to musela na poslední chvíli zrušit, ale její jméno stále viselo na cedulce na dveřích. A protože nevěděli, jak Melissa vypadá, a mě neznali, přišli kvůli ní, ale zůstali kvůli mně, protože jsem jim četla něco, z čeho měly později vzniknout Provinilé slasti, první román s Anitou Blake. Přečetla jsem jim těch pár stránek, protože jsem potřebovala vědět, že jsem jen nemarnila svůj čas. Když jsem dočetla, sál ztichl a mně se srdce propadlo do kalhot. Myslela jsem, že se jim to nelíbilo. Pak pár lidí zalapalo po dechu, vstali a začali tleskat a vykřikovat na mě otázky jako „Kdy to vyjde?“ Neměla jsem tušení. „Přečtěte nám víc!“ Nemohla jsem, protože jsem jim přečetla vše, co jsem měla, ale dodalo mi to naději a sílu, abych šla domů a román dokončila.

Prodat Provinilé slasti mi trvalo dva roky. Každému se to líbilo, ale nikdo to nechtěl koupit. Ze stejného důvodu, proč nechtěli koupit tu povídku. Knihu nakonec koupilo nakladatelství Penguin Putnam. Dostala jsem smlouvu na tři knihy a byla jsem v sedmém nebi. Potom, co má první série skončila po prvním díle, jsem věděla, že v další sérii budou minimálně tři díly!

Zdroj: Laurell's web

Překlad: Axia