Raina

Autorka: Noo Name

Byl to docela obyčejný den, když jsem dostala jeden neobyčejný nápad. Byl to hloupý nápad, ale uklidňovala jsem se tím, že to nevyjde. Že takovéhle služby mi může poskytnout buď šarlatán, anebo Anita Blakeová. A jelikož jsem už od začátku věděla, že Anita nikdy nevyvolá munin Rainy Wallisové a nenechá se jí dobrovolně posednout, obrátila jsem se na amatéry.  

Krám nějaké voodoo ježibaby byl v odlehlé uličce v nepříliš lichotivé čtvrti. „Ale co, to přežiješ,“ povzbuzovala jsem se s každým metrem, kterým jsem se blížila ke krámu. „Pak už se tady nikdy neukážeš!“ říkala jsem si pro sebe.

„To je pravda,“ podotkla osoba stojící ve stínu kousek od vchodu, doposud jsem si jí nevšimla. „Utečeš odsud jako spráskaný pes, málem zapomeneš zaplatit.“

„To jste jasnovidka?“ vytáhla jsem obočí a zašklebila jsem se, ta ženská vypadala fakt divně.

„Jsem majitelka obchodu, zajímám se o voodoo a svět mrtvých. A ano, občas se kouknu do budoucnosti, ale jsou to jen náhodné vize.“ Zjevně ignorovala všechnu moji ironii. Gestem ruky mi naznačila, ať jdu dovnitř. Teda, řeknu Vám, že kdybych nebyla objednaná a nebála bych se, že by se urazila a pak mě z rozčílení začarovala, utekla bych.

Ta divná majitelka mě zavedla za roh, ukázala na jednu ze dvou židlí vyzdobených batikovanými látkami. Posadili jsme se. Ta Divná se narovnala v zádech, jako kdyby jí dal někdo do prdele prkno a začala:

„Vím, proč si přišla. Chtěla by si kontaktovat někoho mrtvého, nějakou lykantropku, jak jsi říkala do telefonu-“ Po tomhle jsem ji vyrušila.

„Fajn, můžeme přeskočit všechny ty bláboly, který už stejně známe? A navíc, my si netykáme!“

„Tak promiňte, slečno.“ Uraženě se na mě zadívala. A já se v duchu jen modlila, aby na mě v noci neposlala nějakou mrtvolku.

 „Omlouvám se, jasný. A teď, jak to bude probíhat?“

„Dejte mi tu věc té mrtvé, tak se s ní lépe spojím. Pak mi podejte ruku a uvidíme, zda se jí bude chtít přijít a popovídat si s námi. A musíte na ní myslet a zavřít oči.“ Nedůvěřivě jsem jí podala stříbrný náramek. Netrpělivě si ho vzala a s ním i ruku, kterou jsem náramek podávala. Taková nezdvořačka, ani jsem si nemohla vybrat.

Divná ženská, co se mi ani nepředstaví a arogantně předpokládá, že si její jméno pamatuji ze seznamu, kde jsem její krám našla, vzala náramek a mojí ruku do svojí. Těmi pak kroužila nad nějakým obrazcem z vosku a ještě něčeho, což bylo, jak hádám, krev.

A pak začala takovým tím typickým:

„Raino, voláme tě. Přijď blíž, sem mezi nás.“ Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát, ať ta ženská vypadala sebe strašněji, nepřivolala by ani mrtvého psa. Zato poslíčka s pizzou, to asi jo, pomyslela jsem si a zadívala jsem se na krabici z pizzerie za rohem. Možná bych měla začít dělat, že mě posedl duch Rainy, aby to tomu marnému snažení dodalo trochu věrohodnosti.  Nebo, to  chce  předvádět ona? Možná bych měla dokázat, že mám taky smysl pro nadpřirozeno. A přirozený talent někoho nasrat. Bohužel.  Ale na to jsem si už zvykla.

Když jsem chtěla spustit svoji řeč na téma jsem-Raina-a-jsem-lepší-než-ty, něco se stalo. Opravdu jsem zavřela oči, jak mě naváděla, avšak ne proto, abych s ní spolupracovala, nýbrž si odkašlala. A pak na ni zaměřila svůj předem připravený pohled.

Jako bych najednou stála uprostřed tornáda, ten pocit však trval pouze dvě vteřiny a s chlácholivým dotykem lidské dlaně na rameni zmizel.

Rychle jsem otevřela oči, jelikož první, co mě napadlo, bylo, že se ta ženská specializuje na únosy a obchod s lidmi. Určitě mě jen zdrogovala a někam odvezla. A teď budu někde v Číně pracovat v továrně. Pomoc!

Ale to, co jsem uviděla, bylo mnohem divnější a možná i horší. Mám, co jsem chtěla. Raina Wallis, bývalá majitelka Lunatic Café stála v celé své kráse přede mnou. Já jsem seděla na nějaké starodávné posteli s nebesy, prostěradla a polštáře byla z rudého hedvábí. Kaštanově hnědé vlasy měla narovnané a její obličej měl částečně srdcovitý tvar. Byla krásná, až působila falešně. A já s jistotou věděla, že falešná byla, alespoň částečně. Nervózně jsem těkala očima po místnosti. Raina si povzdychla, usadila se do koženého křesílka, které se k posteli dobově nehodilo, a uhladila si halenku. Její pohled byl znuděný, možná trochu zklamaný, ale jinak nedávala najevo žádné jiné emoce.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě a poprvé za tu krátkou chvíli, co jsem zde, na mě zaměřila svůj pohled. Její oči byly vlčí, což mě trochu vyvedlo z míry, ale jinak působila zcela neškodně.

„Jsem někdo, kdo si s tebou chce promluvit.  Zeptám se tě na něco, můžeme pokecat o tom, co se děje ve světě a pak zase půjdu.“ Na to se Raina rozesmála, měla jsem dojem, jako by mě její ruka neustále hladila po zádech. Copak má metafyzický dvojče?

Otřásla jsem se a začala jsem si třít místo, kde jsem byla ‚hlazena‘. Zadívala se na mě, ten pohled se mi vůbec, ale vůbec nelíbil. Já nejsem jídlo, chtěla jsem na ní zaječet, ale pak jsem si vzpomněla, že je už mrtvá, takže už mi neublíží.

„A o čem si chceš povídat?“ vyprskla na mě nevrle, přičemž jsem jí nic neudělala. Stále jsem neopouštěla své místo na starodávné posteli.

„Třeba o tom, proč si chtěla Anitu zabít.“ Hned potom, co jsem to dořekla, mi došlo, že to nebyl nejvhodnější začátek našeho rozhovoru. Bohužel, už se stalo. K mému překvapení se Raina zvedla a přešla k posteli, při chůzi svůdně pohupovala boky. Kdybych byla chlap, nebo alespoň bisexuální, určitě bych to ocenila víc. Teď to u mě vyvolalo spíš pochybnosti o tom, kdo je skutečná Raina. Jestli je to mrcha, anebo jestli si na ni jenom hraje. Třetí možnost je že jí zde přešla všechna kuráž, ale tomu bych nevěřila.

„Protože jsem na ni žárlila, viděla jsem v ní hrozbu a-“ Nevydržela jsem to a skočila jí do řeči:

„To znamená, že někdy v téhle době si změnila názor?“ Mluvíš v minulém čase, tak co! Dodala jsem v duchu.

„A taky jsem si myslela, že když ji zabiju, Richard se ke mně vrátí. Dále byla hrozba v tom, že kdyby se náhodou nakazila vlkodlačí lykantropií, mohla by ohrozit moje místo lupy. Ona jediná na to měla. A ne, názor jsem nezměnila. Jen jsem umřela – to život znepříjemní.“

Zasmála jsem se, ale to se Raině zjevně nelíbilo. Když už si vylévá srdce, bude to podle jejích podmínek.

„Nesměj se,“ obořila se na mě. „Tohle není vtipný, je to smutný, když někdo umře.“

„Ale zrovna tvoje smrt nikomu nevadila.“ Když už je ona panovačná, já budu kousavá. Pche, nějaký Rainy se opravdu neleknu. Mrtvé Rainy se neleknu, pokud by se jednalo o živou, no, to je něco úplně jiného. Teď už lidské oči se na mě zaměřily. „Ale přesto jsi zde, máš na mě otázky a očekáváš, že budu milý a hodný duch.“

Nervózně jsem se zasmála. „Jo, prokoukla’s mě.“

„Já ale nejsem hodný a milý duch, já chci něco na oplátku. A pokec s tebou to není. Ty určitě tušíš, co chci.“ Ušklíbla jsem se. Raina se jako predátor přiblížila až k místu, kde jsem seděla.

„Hej, stačí, jo! Já mám taky svůj osobní prostor, tak ho nenarušuj.“ Raina si povzdechla a vzdálila se, bohužel jen o třicet centimetrů. Sakra, z tý ženský mi naskakuje husí kůže a to je mrtvá.

„Chci si – až budeš ve světě lidí a já ti odpovím na všechny tvé otázky – na pár hodin si půjčit tvé tělo.“

„Na to máš Anitu, nechápu, k čemu by i zrovna moje tělo bylo.“ Razantně jsem zavrtěla hlavou, Raina se už zase přiblížila. „S tou svojí špičatou bradou táhni do patřičných končin, nechci přijít o oko!“

„Ty jsi tak otravný člověk!“ Naštvaně se na mě zadívala. Avšak, veškerý její pohyb ustal.

Zadívala jsem se kolem, nebyl to ani pokoj. Byl zde jen nábytek, jinak černo, tma. „Tak tohle mě čeká po smrti?“

„Víš, co chci za své odpovědi,“ podotkla a vyčkávala. No co, když už jsem tady. Stejně se pak ke mně Raina nedostane.

„Tvoji nabídku přijímám, ale budeš mít moje tělo jen na dvě hodiny.“ Raina nespokojeně mlaskla.

„Pět.“

„Zamítá se. Tři.“

„Pět.“

„Tři,“ neustupovala jsem, stejně jako Raina jsem si stála tvrdě za svým.

„Fajn, tři mi budou stačit. A jak se vůbec jmenuješ?“

„No, to je trochu moc důvěrná informace na prvním rande. Nemyslíš?“ Samozřejmě to na konci byla pouze řečnická otázka. Ale co mám s tou Rainou dělat, je tak povolná, že odpovídá i na ně. Hlavně na ty, co mě vůbec nezajímají.

„Ne, nemyslím. A dost mě štveš, i přestože jsem si myslela, že po smrti jsem se stala trpělivou. Jak ti mám, kurva, říkat, když ani neznám tvoje jméno?“

„Noo Name, můžeš mi říkat Noo Name. A kdybys to někdy psala, jsou tam dvě o.“Dobře, Raina je úplně stejná jako v knize, jen jedna věc nesedí. Jak s ní mohl někdo šukat? Vždyť je naštvaná pořád, ať řeknu cokoliv, tváří se, jako by mě chtěla zakroutit krkem.

„Nezabila tě Anita když’s to dostala?“ Její naštvaný výraz mě donutil pokračovat: „Já jen, že se pořád tváříš jako bys mě chtěla v nejbližší době zabít.“ 

Raina vykulila oči, pak, když si uvědomila, z čeho jsem ji obvinila, zavrčela.  Odplivla si na zem a vstala: „Zvedej se, En, promluvíme si za chůze. Pak půjdeš pryč. Naše dohoda padá, tvoje tělo nechci, alespoň pokud tam bude ještě tvoje otravná duše.“

„Proč mi říkáš zrovna En?“ Nic, Raina neodpovídala. No nic, zkusím to znovu, pomyslela jsem si. „Takže mě nehodláš v nebližší době zabít?“

 „Jen to ne, ještě bys mě jako duch denně otravovala.“ Povzdychla si a poprvé za dnešní setkání se její obličejová grimasa nejvíc přiblížila ke slovu ‚příjemný‘.

„Takže se duchové mohou navštěvovat,“ podotkla jsem zvědavě. „Stýkáš se se svým bývalým?“

„Je to složitější. A jak víš, že jsem jako přítele, brala jedině Marcuse? Proč si myslíš, že pro mě Gabriel byl něco míň? Vždyť mohl být má láska a Marcus jen záruka vysokého postavení ve smečce. “ Zvědavě se na mě zadívala, možná bych si s ní přece jen rozuměla, kdyby nebyla sadistka-nymfomanka-vražedkyně.

„Jen typuji. Prostě… Protože i když s tebou Gabriel natáčel ty Vaše filmy, byl leopard a ty vlčice. A to je dost-“ Víc už jsem Raině říct nestihla, její obraz se rozplynul.  Už zase jsem se dívala na tu divnou majitelku tohohle voodoo krámu.

„Pět set dolarů.“

„A pět set dolarů za co jako!“

„Za Váš dlouhý rozhovor, pro Vás jsem ho speciálně protáhla. Ale věřte mi, mohla bych po vás chtít mnohem víc.“ Že by si fakt byla vědoma toho, co umí, zamyslela jsem si a dala požadovanou částku na stůl.

„A teď mi dejte ten náramek.“ Ježibaba mi ho podala. Zadívala jsem se na stříbrný kroužek, chvíli jsem měla nutkání nasadit si ho na ruku, ale uklidila jsem ho do kabelky.

 Po setkání s Rainou jsem si byla jistá dvěma věcmi. Zaprvé, i přesto, že se mi zdálo, že bych si chvilkami mohla s Rainou Wallis rozumět, tak to není. A zadruhé, ještě se sem vrátím a navštívím Rainu znova.

Zvedla jsem se a vyběhla ven na ulici jako zasažená bleskem. Na chvíli jsem měla totiž dojem, že je Raina mezi námi.

Až o dva bloky dál jsem si uvědomila, jak jsem se zmýlila. Jediný kdo umí vyvolat munin – Rainu - je Anita Bakeová. A ta tady není.

Už asi opravdu blázním, povzdechla jsem si. Možná bych si měla vzít dovolenou.