Asher

Autorka: Misala007

Dívala jsem se do oka barvy nemrznoucí směsi do ostřikovače a snažila se moc neslintat. Opravdu jsem se snažila. Objekt mého zájmu se tvářil trochu vyděšeně. Upjatě se usmíval a přísahala bych, že začínal mít tik v oku.

„Pokud se necítíte dobře, mohu přijít jindy,“ zakuňkal. Donutila jsem se zavřít pusu a z kapsy „vypůjčeného“ pláště jsem vylovila papírový kapesníček. Otřela jsem si ústa. Jen přes mou mrtvolu.

„Dnes je krásný den,“ vypadlo ze mě. Široce jsem se usmála. Vypadej přirozeně! 

Asher pochybovačně přivřel modré oko, které se zrovna neskrývalo pod oponou vlnitých zlatých vlasů. Děda vševěda by se svými pačesy pukl závistí. „Ano, to je,“ odpověděl opatrně.

„Jaký z toho máte pocity?“ Posunula jsem si na nose „vypůjčené“ brýle. Ještě že mám v malíčku všechny doktorské seriály Ordinací počínaje a Sběrateli kostí konče. Tohle přece psychologové vždycky říkají. Z jednoho ze šuplíčků jsem vylovila kroužkový blok a propisku s velkou červenou bambulkou na konci.

„Jak to souvisí s mým problémem?“ Zněl opravdu nešťastně.

„Hele, kdo z nás je tu doktor?“ zamručela jsem a znovu si pošoupla brýle po nose. Odpověď zněla: nikdo.

„Tak fajn, jaký je váš problém?“ vybafla jsem na něj po chvilce ticha.

„Já nemám žádný problém!“ zaprotestoval.

„Přiznání je první krok k vyléčení.“ Přísně jsem přimhouřila oči.

„Já nemám žádný…“

Odmítavě jsem mu zašermovala rukama před obličejem.

„Tak mi něco řekněte o vašem… milostném životě.“ Jeho dětství mě opravdu nezajímalo. Pokud bych chtěla poslouchat tlachání o tom, jak malý Frantík sbíral v bažině za barákem žabičky a následně si opékal jejich stehýnka, pustím si něco na ČT 2.

Zatvářil se rozpačitě. „Nestěžuji si,“ zahuhlal.

„Tak to vemte hezky vod začátku. Popište mi váš vztah s Žánem,“ zazubila jsem se a podepřela si bradu pěstmi. Znovu jsem cítila přemíru slin ve svých ústech. Pro jistotu jsem zasunula klávesnici. Dneska žádné surfování, děkuji pěkně¹. 

„Já... Když jsme opustili Belle Morte, sdíleli jsme spolu Juliannu. Byla moje lidská služebnice, ale byli jsme ménage a trois. A potom nás unesli a Julianna…“ slova se mu zasekla v hrdle. Právě teď jsem měla problém s jinými tělesnými tekutinami, než jsou sliny. Slzy velikosti ping-pongových míčků mi tekly po lících. Vylovila jsem v kapse další papírový kapesníček.

„Pokračujte,“ zamumlala jsem a hlasitě se vysmrkala.

„Julianna zemřela,“ dokončil dutým hlasem. „Jean-Claude ji nezachránil. Ani já jsem to nedokázal.“ Ještě že upíři nebrečí. Musela bych se s ním dělit o kapesníčky.

„Tehdy jste přišel k těm jizvám,“ dodala jsem přidušeně a znovu se vysmrkala.

Polovina jeho obličeje, která byla pokrytá jizvami, byla ukryta ve stínech jeho nádherných vlasů. Stejně jsem o nich věděla.

Němě přikývl. „Z celé té katastrofy jsem vinil Jean-Clauda. Z lásky se může stát opravdu lehce nenávist.“

„Jak vypadal váš život poté?“ zeptala jsem se. V očích mě pálily další slzy. Tohle bylo dojemnější než Esmeralda.

„Belle Morte mě odvrhla. Nás odvrhla. Moje jizvy pro ni byly urážkou, používala mě k trestání ostatních. Nenáviděl jsem Jean-Clauda za to, že mě zachránil. A když jsem dostal možnost pomstít se mu na jeho lidské služebnici, chtěl jsem jí využít. Žádal jsem její život, ale bylo mi to odepřeno. Teď vím, že zabít ji by byla největší chyba mého života. Ona mě opravdu miluje takového, jaký jsem. Zachránila mě.“ Opřel se v otáčecím křesle a zlaté vlasy mu sjely na záda. Teď se na mě dívaly obě modré oči a já jsem opět propukla v hysterický pláč.

„Opravdu jste v pořádku?“ nadzvedl jedno dokonale tvarované obočí a slzy v momentě vystřídaly sliny. Věděla jsem, že byl manažerem Cirkusu prokletých, ale stejně jsem si nemohla pomoct a představovala jsem si ho na pódiu Provinilých slastí. Připoutaného. A s Nathanielem za zády. Ehm… Toť k mým erotickým snům.

„Nejspíš potřebujete studený obklad,“ starostlivě se na mě díval. Já bych to viděla spíš na studenou sprchu, ale to bude nejspíš věc názoru.

„Přijdete příště i spár leopardodlaka, když vám dám množstevní slevu?“ vyhrkla jsem. Chvilku o tom přemýšlel. Opravdu.

„Možná bych mohl přemluvit Nathaniela,“ řekl po chvilce.

Nemám tušení, kdy odešel lomeno odletěl² z mé kanceláře. Nejspíš jsem blahem omdlela, protože mě zbudila až policejní hlídka. Prej si mě tam nechají jen chviličku, když jim řeknu, kam jsem zavřela majitelku kanceláře a doktorského pláště.