Dostane ten velký zlý vlk mě nebo dostanu já jeho?

Tento týden jsem mluvila se svou agentkou. Meerkat, má blízká přítelkyně a asistentka, mluvila s mou agentkou včera. Minulý týden se tu zastavila má editorka a také filmový štáb. Natáčeli jsme reklamu a pár videí, co nám pomohou získat trochu publicity.

New York s napětím očekává červnové vydání Hit Listu, nejnovějšího románu s Anitou Blake. Můj vydavatel na mě má spoustu otázek, které musím zodpovědět, a čeká mě také spousta rozhodnutí.

Máme už data na turné, kde a co budeme dělat, abychom pomohli knihu prodat. V tuhle chvíli, kdy vám to tu píšu, mi v hlavě ale neběhají myšlenky na turné, nebo na tuto novou knihu, ani myšlenky na knihu, na které bych měla pracovat, ale myslím na spoustu jiných věcí. Na nové projekty, nové nápady, nové výzvy.

Pořád se snažím najít rovnováhu mezi prací a odpočinkem, díky kterému se cítím šťastnější, víc si hraji, než pracuji, což je úplný opak toho, jak jsem trávila posledních deset, možná dvacet let. Mám silnou, někdy až despotickou pracovní morálku. Je to cena, kterou musím zaplatit za to, že mohu říct, že Hit List je má třicátá kniha a dvacátá v sérii Anita Blake. Ano, čtete správně. Hit List je už dvacáté dobrodružství Anity a její bandy.

Pamatuji si časy, kdy mi připadalo jako nesplnitelný sen mít v jedné sérii s jen jedním hlavním hrdinou dvojmístný počet dílů. A teď jsem tohoto cíle, na nějž se spousty sérií nikdy nedostanou, dosáhla vlastně už podruhé. Jako bychom měli dvacáté výročí svatby a nejen, že jsme šťastné stejně jako na začátku, ale dokonce ještě šťastnější.

Anita mě provází od konce 80. let, ačkoli první kniha spatřila světlo světa až v roce 1994. Vyrůstaly jsme spolu. Anita a všichni její přátelé mě viděli, jak procházím rozvodem a jak po více než desetiletém manželství začínám znovu randit, a doprovázejí mě i během těch deseti let s mým milovaným manželem Jonathonem. Letos slavíme desáté výročí a jako pár jsme šťastnější a bohatší, než když jsme spolu začínali.

Je opravdu skvělý pocit moci se s vámi podělit o to, že jsem v tuhle chvíli jak v soukromém, tak profesionálním životě mnohem spokojenější, než před deseti lety.

Sedím tu a vím, o čem budou následující tři knihy, ačkoli je nejspíš nenapíšu v tom pořadí, v jakém je mám v hlavě. Série Merry Centry neskončila, ač se prý říká něco jiného. V téhle chvíli mám Merry i Anitu u stejného vydavatele a musím přiznat, že jako spisovatelku mě v tuhle chvíli více zajímá Merry.

Znám hlavní zápletku a některé z cílů, kterých musí Merry a její muži dosáhnout, ale mimoto pořád ještě tápu v nejistotě ohledně toho, jak to všechno skloubit dohromady. Co se Anity týče, vlastně ani nevím, co s ní dál, ale mám šuplík plný poznámek, které musím projít, a vím, že někde mezi nimi se skrývá jiskřička nového dobrodružství. Nebo mi do nosu cvrnkne něco úplně nového a Anitu, Jean-Clauda, Richarda, Micaha, Nathaniela, Jasona a i ty ostatní nechám prozatím spát a snít.

Protože vím, co čeká Merry, a myslela jsem, že se jako první vrhnu do ní, ale jako by se má elfí princezna a soukromé očko v jednom pořád vzpouzela – jako by se jí do příběhu nechtělo. S Merry je to těžké, pokaždé začnu naněkolikrát, než se mi povede příběh pořádně rozjet. U Anity, jakmile se pustím do práce, začátky knihy jsou těžké a ke konci už mi psaní jde jako po másle a jen zřídka se k něčemu vracím.

Knihy s Anitou jsou takoví sprinteři, kteří se dostanou rychle do vedení a diváky ohromí dechberoucím finišem. Příběhy s Merry se drží zpátky, až si začnete myslet, že se příběh nikdy nerozjede, nezíská pořádné grády, a pak najednou ani nestíháte sledovat, co se všechno děje, a jste zčistajasna na konci.

Mnohem radši píšu Anitu. Jsem v ní jistější, píše se mi lépe a u ní nezačínám naněkolikrát.

Ale není nic špatného na tom, dát si pauzu a jít do lesa na procházku. Když mi psaní drhne, bývám netrpělivá, roztěkaná. Ale po čase, když jsem se naučila odpočívat a ne jen pořád pracovat, voněla jsem ke květinám a poslouchala zvuky lesa.

Jasně, když tak kráčíte po lesích, musíte se mít na pozoru před velkým zlým vlkem. Nebo se někdy dokonce mezi stromy ztratíte. Jak se připracujeme na vydání Hit Listu, učím se, jak se v lesích uvolnit, abych znovu dokázala najít cestu a pokračovat, ale nikdy nezapomenu přivonět ke květinám. Proč jen mi najednou v hlavě zní písnička Hello, little girl z muzikálu Do lesů? Je to písnička, kterou tam vlk zpívá Červené Karkulce.

Hm, cítím  v tom jistou metaforu, že dnes tomu neuniknu. Otázka je, jestli se chci tomu strašnému vlkovi vyhnout, nebo jsem dost velká holka, abych zůstala sama sebou, ale zároveň dost silná, aby mě vlk nesežral? Toť otázka. Znám na ni odpověď? Zatím ne.

Zdroj: blog Laurell ze dne 20.4. 2011

Překlad: Axia