Mí hrdinové

Vše závisí na soustředění a když jde psaní od ruky, soustředit se je jednoduché. Ve dnech, kdy psaní proudí jako voda v bystřině, těžko dokážu psát tak rychle, abych udržela chod se slovy a myšlenkami, které mi při tom pádí v hlavě. Postavy jsou tak živé a vibrující, že mi někdy i skuteční lidé přijdou méně reální než to, co se mi děje v hlavě. A právě pro takové chvíle, kdy jste s psaním na vrcholu, spisovatelé žijí a jako feťáci se snaží dostat další dávku. Přiznávám, že jsem závislá na endorfinech a jednou z cest, jak se k nim dostat, je psaní. Ale jako jakákoli jiná závislost i tahle má své stinné stránky.

Najdou se i dny, kdy se múza za volant neposadí. Jsou dny, kdy se inspirace obrátí v prach, z nějž jiskru vykřesat nedokážu. Dnešek je jedním z těch dnů. Dokonce i mí milovaní imaginární přátelé se mě dnes snaží rozcupovat na kousíčky, protože tu jsou, blíží se, svírají mě a já nedokážu vyslyšet každého z nich. Nedokážu psát o všech z nich naráz. Musím se soustředit. Musím si najít jen jednu myšlenku a zaměřit se na ni. Jednu myšlenku, to jediné potřebuji. Jednu čistou myšlenku, která mě osvobodí od toho hluku, jednu tichou tvář, do níž se mohu zadívat. A jen jedním pohledem mi on, obvykle je to muž, dá vědět, že když se dokáži odtrhnout od toho davu a budu ho následovat, můžeme si promluvit.

Dnes je tím mužem Jean-Claude, Vládce mé fiktivní obdoby St.Louis. Pozoruje mě skrz ten dusivý dav a pak se najednou otáčí a kráčí pryč, směrem ke vzdálenému únikovému východu. Chci ho následovat a odpoutat se od všech ostatních. Musím se dostat dál od Anity Blake a její práce federálního šerifa pro nadpřirozené zločiny. Musím za sebou nechat všechny mé nápady, s nimiž jsem si pohrávala, když jsem se rozhodovala, jak začít svou další knihu. Nechávám za sebou nápady na novou sérii i její hlavní hrdinku, vysokou, silnou, nechávám za sebou závan magie, která z nové série dýchá. Říkám jim: „Já se k vám dostanu, slibuji.” A oni se ptají, kdy, a já odcházím, aniž bych odpověděla, protože odpověď neznám. Je jich tolik, tak mnoho ... Jak jen dokáži posloužit jim všem?

Hodně lidí se ptá, kam chodím na všechny ty nápady. A já o tom psala několik esejí, psala jsem o tom na různé blogy, odpovídala na tyto otázky při různých rozhovorech, ale až dnes ráno jsem si uvědomila, že jsem nikdy nepřemýšlela o opačném problému. Ne že bych nevěděla, o čem psát, ale spíš to, že jsem toho v hlavě měla tolik najednou. Moc věcí naráz, z nichž každá si žádala mou pozornost. A jak přestanete pozornost věnovat, vrátí se vám vaše staré zvyky a obvykle ne ty dobré.

Uvnitř mé mysli jsem se konečně probrodila záplavou problémů a myšlenek a mých fiktivních kamarádů, z nichž každý je pro mě důležitý, ale nemohou pro mě být důležití všichni naráz. Pak bych se cítila, že se snažím naráz sníst snídani, oběd i večeři a přitom si myslet, že mám vyvážený přísun potravy. Ale nemůžete si dát naráz steak a zmrzlinu a pořádně si vychutnat obojí. Musíte si vybrat jedno jídlo a užít si jedno sousto toho měkkého, horkého masa za druhým, nebo si vychutnat jednu lžičku krémové chladivé zmrzliny za druhou. Rozetřít si na výborný steak výbornou zmrzlinu by z toho udělalo zcela nedobré jídlo.

Jean-Clauda jsem našla v malé místnůstce, ne o mnoho větší než jen výklenek ve stěně. Bylo tam ticho, blažené ticho. Jen to ticho dokázalo uklidnit. Sedí tam, na malém kanapi, oblečen v jedné ze svých pověstných bílých košil s dlouhými rukávy a závějí krajky u límce – jako by nosil stále stejné oblečení po celé staletí a nikdy nenašel důvod, proč to měnit. Vždy jsem si myslela, že upíři jsou přesně takoví – nechávají si kousek minulosti, aby se dokázali vyrovnat s přítomností. Ale tu staromódní košili má zastrčenou do velmi moderních kožených kalhot a na nohou boty, které mu těsně lnou ke svalnatým stehnům, takže na první pohled je těžké rozeznat, kde končí boty a začínají kalhoty. Vztáhl ke mně ruku a já ji přijala. Dovolila jsem mu, aby mě posadil na to malé kanape vedle sebe, a pak jsem zaslechla jeho tichý hlas: „Jak ses měla?“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že nepotřebuju, aby ke mně mé postavy promlouvaly. Že to já potřebuju promlouvat k nim. Že já se v mysli potřebuju přenést k nim, ne naopak. Jean-Claude se usmál, jako bych si pomyslela něco chytrého. Úsměv jsem mu vrátila a začala si se svým fiktivním přítelem povídat stejně, jako jsem si s ním povídala posledních dvacet let. Seděla jsem na tom tmavě růžovém gauči a povídala mu, co jsem všechno stihla od chvíle, kdy naposledy jsem napsala jeho jméno na papír. Zapomněla jsem, že to nejsou jen mé postavy, co během let rostly a měnily se, ale že to jsem i já jako spisovatelka. Kdysi jsem se odkázala naplno soustředit, ale to bylo ještě před dítětem, předtím, než jsem se doopravdy zamilovala, a předtím, než jsem pochopila, kdo skutečně jsem a co mě doopravdy dokáže učinit šťastnou. Seděla jsem tam a mluvila se svým fiktivním zpovědníkem a uvědomila si, že v prvních knihách nebyla se svým životem spokojená jen Anita. I já jsem nebyla zrovna šťastná. Opřela jsem se o ten měkký samet, cítila jsem, jak se mi do zátylku tiskne dřevo opěrky a věděla jsem, co teď musím udělat. Musím ukončit tento zápis a pak se vrátit k papíru se jménem Jean-Clauda a znovu se setkat nejen s ním, ale i sama se sebou.

Ze zápisu na Bordersblog.com ze dne 26.5. 2011

vybrala a přeložila Axia