Ronnie

Autorka: Mia

Vlezla jsem do prvního baru, který jsem uviděla. Knajpa zmlkla, jen co jsem vešla. Ne, že bych byla tak pěkná, ale maličká, téměř blond, téměř hnědá devčica, co vypadá tak na patnáct, se v baru po jedenácté hodině večerní nevidí. Odolala jsem nutkání vypláznout na všechny jazyk jako tříletá a zamířila k výčepu.

„Ještě jednou, zlato,“ pořvávala jakási blondýna usazená na baru. Podle slušné hromádky panáků na baru už opravdu žádnou vodku nepotřebovala. Barman byl ovšem jiného názoru, a tak před ní arogantním pohybem postavil dalšího panáčka. Lačně se napila, rozesmála se a přehodila si nožku přes nožku. Přejela pohledem po celém baru, jako by jí patřil, a pak spočinula pohledem na mě. Usmála se a já ten úsměv poznala. Ledově modré oči, zářící z obličeje, který byl rámován pážecím sestřihem blonďatých vlasů.  Ronnie Sims. Soukromé očko, radšinezabíjím střelkyně, možná ještě nejlepší kámoška Anity.

„Hele, nemáš už dost?“ přeptala jsem se jí svou relativně dobrou angličtinou, ovšem s jasným moravským přízvukem. Jo, Kopanice to jistí…

„A ty jsi kdo, moje máma? Hele, jednadvacet už mi bylo, neser se do mě!“

Normálně bych se do ní fakt nesrala… jsem snad nějaká sociální pracovnice?  Ale jestli se chci dostat k Anitě, co by bylo lepší než se trošku přeptat její namol ožralé kámošky, že ano.

„No tak sorry“ Žehlím, žehlím. Mávla sem na toho slizoně s absolutně trapným nakrouceným knírkem, co se zřejmě pokoušel zkrotit své kudrnaté vlasy asi půlitrem gelu. „Můžeme dostat dva Kapitány? Jo a tady pro kámošku vodu. Dík.“

Kouknul na mě znalým pohledem a už to klopil. Né, v Americe chlastat nemůžu… Díky bohu za Česko. Ronnie se trošku ušklíbla a zahuhňala dík.

„Hele, ty seš ta, no,  nejlepší kámoška Anity, viď?“ Já a chodit kolem horké kaše? Please...

„Co je ti po tom?“ No, ona s tím taky nedělá žádné drahoty.

„Víš, já taky zabíjím upíry a tak mě napadlo…“ To ji zaujalo. „A taky s nima šukáš? Jsi jen další zkurvená rakvička?“ Hmm, trošku předsudků okoření každý dialog.

 „Jo, s pár jsem si povyrazila, souložila či hodila hrbem, ale prosím tě nepoužívej to slovo…“ Prudééérnííí… Přivřela oči, povzdechla si a chopila se chudáka opuštěného Kapitána. Samozřejmě jsem se nenechala zahanbit, pozvedla jsem ruku v přípitku a česky pronesla „Na zdraví!“ Trošku překvapeně zamrkala, pronesla suché anglické CHEERS a jen to žbluňklo.

„Ty jo, a odkuď vlastně si?“ O bože, zase jsem cizinka from Czech republic. No, no Czechoslovakia, No Chechen republic, C-Z- E-CH-R-E-P-U-B-L-I-C. Krade pera HÉÉÉJ… Never mind…

„Jsem ze Srdce Evropy.“ Zkusím to oklikou, že jo…

„Česká holka?“ Můj údiv je vskutku nehraný… Tý vado. Pouze kývnu a mrknu na ni. A teď k věci.

„Koukej, já vím, že teď s Anitou máte trošku problémy a prosím tě, neptej se, odkud to vím, stejnak bys nevěřila, ale dost by mě zajímalo, co máš proti upírům a vůbec, proti Ani-harému.“

Možná to bylo tím, že byla tak opilá, možná tím, že byla tak naštvaná, ale ani se neurazila, jak jsem čekala dokonce mě ani neposlala do temných zákoutí mého malého, českého, poněkud nesouměrného tělíčka.

„No, co mi vadí na upírech? Záleží na tom, kolik máš času… No hlavně  mi vadí, že Anita mi už řádných pár let tvrdí, že upíři nejsou jenom lidi s delšíma tesáčkama a že by nikdy s žádnou s pijavek nevlezla do postele, a pak se naráz objeví Zubatec a je všem protestům konec. Na její obranu musím říct, že ten upír je fakt sexy, a vlastně se divím, že odolávala tak dlouho.“

No, to není úplně to, v co jsem doufala, ale budiž, třeba se ještě rozjede. „No, to chápu, ale co Nathaniel, Micah a ostatní? Co ti vadí na nich?“

„To, že je má.“ Jůů, konečně se prokecla. Samozřejmě mi neřekla nic nového, to už jsem tak nějak tušila, ale darovanému oři na špičáky nehleď. „Třeba Richard, perfektní učitýlek, sice s chlupatým mozkem, to není zas takový problém, a ona ho nechá.“

No to on spíš nechal ji, ale pojďme nebýt puntičkáři…

„Vlastně jí tak trošku závidím, že jo, uznej, že bys taky žárlila.“Její ton se mi vůbec nelíbí, zní,  jako by mě chtěla ujistit, že nejsem nejhorší kámoška, a očka, kterými po mně hodila, měla jako pes, co provedl něco moc, moc ošklivého.

„Neboj, to se vyřeší. Jo, a hodně štěstí s Louiem.“ Ani se neusmála a možná se jí oči naplnily slzami,ale to já už neviděla. Zdrhla jsem, lepší než utěšovat Ronnie, kterou jsem nikdy neměla moc ráda. Jo, jsem zbabělec. Tak a koho příště…. Možná? Ne, ten by do toho nešel… Smůla, Mio.

KONEC