Nathaniel

Autorka: Káča 

Když jsem zaparkovala na příjezdové cestě pěkného, velkého domu, nemohla jsem si nevšimnout vší té upravenosti. Žádný bordel kolem popelnice. Žádná přerostlá tráva. Žádné zanesené okapy. Žádný  květináč s mrtvou kytkou (ta se ještě probere, určitě!) nehyzdil tohle místo. Někdo si tu s tím dával docela piplačku.

Toho někoho bych rozhodně potřebovala domů.

Zazvonila jsem na zvonek a nestihla si ani zkontrolovat, jestli mi netrčí vlasy nebo netečou sliny, když se otevřely dveře. Dlaci jsou fakt rychlí. Anebo číhal u okna.

„Heee,“ udělala jsem rozrušeně. A ten mrňavej (no dobře, není zas tak malej, necelý metr sedmdesát není jako vyloženě málo, prostě jsem jen hodně vyrostla) prevítek se usmál a zamrkal na mě. A vážně měl tak divně modré oči, že vypadaly světle fialově. Byla jsem ztracená. Vzdala jsem jakékoliv pokusy o to, abych vypadala aspoň trochu normálně a trochu při smyslech. Tenhle sotva plnoletej klučík prostě věděl, jak na ženský. Už jsem chápala, proč měl vlastní fanklub a proč na něj fanynky čekaly u zadního vchodu do Provinilých slastí. Naživo byl prostě k sežrání. A to byl oblečenej!

„Ahoj,“ zakřenil se. Nějak se pohnul (tihle dlaci, a leopardi obzvlášť, mají hrozně sexy pohyby. I ty nejobyčejnější. Jsem si jistá, že i kdyby Nathaniel třeba myl záchod, změkla by mi kolena a složila bych se na dlažbu v koupelně) a dlouhatánský tlustý cop se mu rozhoupal na zádech. Chtěla jsem ho rozplést a probírat se těmi kaštanovými prameny, hezky od kořínků až ke konečkům (i když by to znamenalo vždycky odejít dobrý metr a půl od něj). Jo. Fanynka jako prase. Ale když já za to nemůžu!

„Ty jsi.. ehm, děsně roztomilej,“ vyhrkla jsem. A hned bych si za to nejradši nafackovala. Jemu to ale nevadilo, zazubil se ještě víc, nádherný bílý zuby, a ta brada, a ten krk! I přes tričko a tříčtvrťáky bylo jasný, že by se na něm anatomie člověka učila fakt skvěle. Musculus teres major, musculus pectoralis major, musculus gluteus maximus... Cože? Kde jsem to skončila? Proboha, vždyť je mu jen jedenadvacet, takový kuře... Kuřátko... Roztomilý... Pocem, já tě poňuňám...

„Tohle se ti asi stává často, co?“ zeptám se, když se popleskáním po tváři proberu. Pokrčí rameny:

„Asi jo. Nevím, jak se to děje, to ono samo.“

„No jasně,“ ušklíbnu se. „A co ty tvoje rádobystydlivý úsměvy a mrkání a to s těma vlasama?“

Znovu pohodí hlavou, až mu konec copu přelítne přes rameno. Vypadá to jako kouzlo a já mám co dělat, abych zas pubertálně neječela. Už teď, aniž by se nějak výrazně snažil, si dokáže omotat kolem prstu v podstatě kohokoliv. Ženský, gaye, starý, mladý, je to putna. Je to takovej roztomilej mazlík, kterýho byste si vzali domů a rozmazlovali ho.

Prostě kocourek.

„Pojď dál,“ řekl. „Upekl jsem muffiny. Máš je ráda?“

„No jasně!“ vzdychnu. „Jaký?“

„Čokoládový a ostružinový,“ řekne pyšně.

„Ty miluju!“ zasténám. Je roztomilej, uklízí tu, vaří, nakupuje a ještě dělá přesně ty muffiny, po kterých se můžu utlouct. Chci ho domů! Mohla bych dělat, že je mi špatně a že potřebuju odvézt. Pak by podlehl mému šarmu (samozřejmě bych mu vyšla vstříc a ukázala mu, že i když nejsem leopardodlak, taky mám trošku drápky. Však víte, jaký je. Trochu poškrábat, trochu pokousat, a kdyby byl hodný, vzala bych vařečku a naplácala mu na holou!) a Tor by si ani neškrtla. O Ajje nemluvě. No dobře, možná bych je nechala se na něj podívat, ale jen na chviličku! Podle mě je to skvělý plán. Po tom, co všechno zažil – ten fotr, chudák bráška, pak všechno to na ulici! A nepočítám všechny ty nehody u Narcise a taky to u Gabriela a Rainy, že. Ech – si zaslouží hromadu rozmazlování a tu nejlepší ženskou pod sluncem, tedy mě.

„Večer mám vystoupení, přijdeš se podívat?“ otočí se na mě přes rameno v předsíni a pobaveně protočí oči, když mě přistihne, jak mu civím na zadek.

„No, já bych ráda, ale minule mě vyvedli,“ přiznám rezignovaně. Zastaví se, obrátí se ke mně a já jsem už zase lapená tím fialkovým pohledem.

„Vezmu tě s sebou zadem. Budou vědět, že tě nemají vyhazovat,“ slíbí. Mám chuť zaječet, zase, protože on je prostě boží!

„Ty jsi tak hodnej,“ áchnu nakonec a Nathaniel se uculí. A pokračuje do kuchyně. Kde na mě čekají muffiny a hromada času s ním o samotě. Doma jsem si poctivě sepsala seznam otázek. Pak jsem vyškrtala všechny ty Není ti teplo? Nechceš se svlíknout? Nehceš mě svlíknout? Vezmeš si mě? A teď jsem byla vážně připravená ho vyzpovídat a dozvědět se o něm i to, co neví sama Laurell.

Jenže pak vstoupím do kuchyně i já a spadne mi čelist. A v hlavě se mi ozve takové to tu-du-dum-tum. U jídelního stolu sedí drobná černovláska, před sebou má rozložené nějaké věci a zbraně, sakra, a v ruce zrovna svírá nějakej samopal.

Anita.

„Co tu děláš?“ vylítne ze mě, ne moc chytře, když si vezmu, že ona má asi o šest zbraní víc než já. A já s nimi navíc neumím zacházet. A ona je paní domu. A taky jaksi chodí s klukem, co jsem se ho chystala unést.

„Čistím zbraně,“ řekne úsečně. Nevypadá, že by měla radost z toho, že mě vidí.

„Dáš si kávu?“ zeptá se Nathaniel mile. Přikývnu a Anita si odfrkne. „Presso? S mlékem, nebo bez? Tady si sedni,“ pokračuje Nathaniel a odsouvá od stolu jednu ze židlí. Pak odnese pryč dvě pistole, které leží přímo přede mnou. „Roztahovat to tady před návštěvou!“ řekne vyčítavě Anitě. Dotyčná si mě změří ne úplně milým pohledem. Přemýšlím, odkdy má díky těm triumvirátům a celé té věci s lidským služebníkem taky schopnost číst myšlenky. Rozhodně vypadá, že ji má. Je asi tak o polovinu menší než já, a stejně mám strach se pořádně nadechnout. Sakra. Je po rozhovoru. Je po únosu. Je po mně.

Nakonec to přežiju. Ale nedozvím se nic. Nathaniel připraví kávu, naservíruje mi nejlepší muffiny mého života, které díky strachem zcvrklému žaludku ani nedojím, a pak je najednou dům plný dlaků. Richard prý zas vymyslel nějakou bejkárnu. Mám chuť toho chlapa praštit.

Ke dveřím mě jde doprovodit Nathaniel. Tedy, chtěl jít. Jenže pak se otočím na rohožce a musím sklonit hlavu. V patách mi jde Anita.

„Večer budu v Provinilých slastech,“ oznámí mi a zabouchne mi dveře před nosem.

A mám po ptákách. Teda... Víte, jak jsem to myslela, že jo.