Edward
Autorka: Tor
Potřetí jsem se napila z poloprázdné sklenky. Ráda bych řekla, že to byla „minerálka, která Vám prospívá“ (ten Kraus je trouba), ale pravda je taková, že jsem pila první dvojku vína.
Znovu jsem přehodila tužku z levé ruky do pravé a levou rukou cupovala rožek kroužkového bloku.
„Začneme?“ Snaživě jsem zamrkala umně prodlouženými řasami.
Edward seděl opřený v židli a s neproniknutelným výrazem na mě zíral. Evidentně přemýšlel, jaké mám s tímhle vercajkem periferní vidění.
„Hm, takže… můžu… můžu Ti říkat Edo?“
„Edwarde.“
„Dobře, Edwarde, já su z Hané, víš, u nás bys byl spíš Edóš.“
„Odkud jsi? Z Ghany?“
„Z Hané… To je, jak je… To je jedno...“
Američan. Zkoušejte to na něj se srdcem Evropy. Jediné srdce, které Edwarda může zajímat, je to, které může zastavit.
Jsem tak nervózní, že na to zapomínám.
Edward mě pozoroval jako něco, co najdete, když otočíte kámen.
Bože, ale ty oči! V životě jsem neviděla takovou modrou.
V hlavě mi probleskla „modrá ocel“ a já si vzpomněla na Dereka Zoolandera… A koutky se mi rozjely.
Edwardovi vyjelo obočí.
Uvědomila jsem si, že je mi -cet a kdo proti mně sedí, a přestala se řepit jako debil. Můj pud sebezáchovy se s ulehčením vracel zpátky domů.
Budu potřebovat další dvojku.
„Takže… Kdy jsi poprvé viděl Anitu?“
„To Ti neřeknu1. Ale poprvé jsme se sešli u stejný práce v létě, asi rok před tím prima jobem, kdy jsme smázli tu upírskou děvku Nikolaos. Vybrali jsme upíří hnízdo. Byla to zábava.“
Já pro zábavu koukám na Prima-Love na „Ally McBealovou“. Každej sme nějakej.
Edward potřicáté přejel pohledem místnost a já potřicáté přejela pohledem Edwarda.
Měl krátké vlasy, světlé. Slovo „blondýn“ bylo na místě, ale to bych chlapovi jako Edward nikdy neřekla.
Nebyl extra vysoký, tak o pár centimetrů vyšší než mých 170cm2 ale výška nebylo to, co přinutilo člověka ztuhnout na místě jako předpubescentní chlapeček při pohledu na Dádu a její žížalu.
Pohodlně opřený , nicméně smrtelně soustředěný do mě znovu zařízl pohled a já polkla.
Nedokážu přesně říct, jak široká má ramena, měl je napasovaná v koženém kabátě, který končil někde pod stolem.
Možná se tam s ním potkám.
První dva knoflíčky u košile měl rozepnuté a já přemýšlela, jestli je na hrudi chlupatý a nebo jako miminko. To jsem celá já, koukat na kobru a dumat, jaká je na dotek.
Ruce měl schované pod stolem, mimo dohled. Byl to Edward, nemohl v nich držet nic jiného než kvér.
Škoda.
A ne, nestydím se!
„Nemůžu se nezeptat…“
Můžu, ale věřila jsem že jsem ze sebe konečně vytlačila duchaplnou otázku
„Co pro Tebe Anita znamená?“
Edward střelil pohledem doleva a zpátky na mě.
„Seš osobní…“
Jo, hochu, to bys koukal jak umím být osobní.
„Tak, trochu už se známe, že… A nás by to fakt zajímalo.“
„Koho nás?“
„No, Tvoje a Anitiny fanynky, to je taková parta z internetu a...“
„ …v Ghaně je internet?“
I já umím skřípat zubama. Amíci. My už měli království a oni ještě zadky na modro. Ale některý věci chlapovi jako je Edward prostě neřeknete…
„Jmenuj mi pár těch… fanynek…“
Vysypala jsem nějaká jména a Edward pozoroval mouchu na ubruse, zaujatě, jako by měla na zadnici přilepený diamant.
Tvářil se maximálně nezúčastněně, ale my víme svý. Sorry, holky…
„Takže!.. Ty a Anita“?
Pokrčil rameny.
„Dřív něco jako žačka. Teď rovnocenný parťák“
„Neříkáš to moc nadšeně“
„Nevím´, kdo z nás je lepší. Zatím jsem si takovou otázku nikdy nemusel položit.“
„Štve Tě to?“
„Jo.“
„Jasně, protože je ženská!“
„Anita není ženská…“
„Fakt bys ji dokázal zabít? Fakt fakt??? Jako….fakt?“
Edward seděl a koukal na mě jako medvěd do úlu.
„Jakkoliv to zní otřepaně, Anita je moje spřízněná duše“
„Nikdy si o ní nepřemýšlel jinak? Jako…víš jak jako..“
Udělala jsem rukama mezinárodně srozumitelné gesto.
„Ne“
„Áááále…“
„NE!“
„Dyk jí rád dáváš dárky“
„Zbraně nejsou dárek“
„Co by ne…kdyby se pažba Mini Uzi3 trošku vylepšila štrasovejma korálkama“
Edward si zřetelně povzdychnul. Uvědomila jsem si, že ne poprvé.
„Anita je moje pojistka. Když bude třeba, zabije mě. Taková je dohoda. Ne jen kulkou do hlavy, ale rovnou tu hlavu i odřízne. Uznej, že taková ženská Ti nemůže po ránu smažit lívance.“
To je fakt.
„Já jsem Smrt, ona Popravčí.“
A já jsem zoufalá manželka…
„Můžu Ti něco objednat?“
„Kafe“
„Černý bez cukru a mlíka, že?“
„Jak to víš?“
Teď bylo na mně, abych se zatvářila tajemně.
Tedy, no… zkusila jsem to.
Edward čučel do hrnku jako náš kocour na skříňku s kočičíma konzervama.
„Proč Tor?“
„To je takovej film víš, „Limonádový Joe“ se jmenuje…a tam byla taková postava, arizonská pěnice.“
„Jednu pěnici jsem v Arizoně sejmul…..ale ten film neznám“
„Ten kabát, texaské přízvuk…vypadáš trochu jako Marlboro-Man…“
(!!!)
(chi chi )
„Už mi dali různý přezdívky, „Smrt“, například, ale tohle?!“
„Zasměješ se někdy od srdce, Edwarde? Přijdeš mi trošku… koženej.“
S druhou dvojkou v ruce jsem, koukám, odvaha sama.
„Vždycky když mám v ruce plamenomet. To se směju nahlas.“
„Jéééé ... to bych chtěla vidět.“
„Tady?“
Ježíši…
„A kam jezdíš na dovolenou, Edó….Edwarde?“
„Do Nového Mexika. K Tedu Forresterovi, do Santa Fe…“
„No to mi řekni, prosim Tě, nejsi z toho trošku schizofrenní? Jako, dělat někoho jinýho a tak.“
„Zvykl jsem si.“
„A Donna fakt netuší, že má doma kromě Teda i Tebe?“
„Ne a musí to tak zůstat. Donna a děti, Peter a Becca, to je pro nájemnýho vraha dokonalý krytí.“
„Taky Kuk a Baf.“
Nemohla jsem nezmínit Doniny maltézáky. Ten druh psa, kterýho musíte nakopnout, abyste zjistili kde má předek a kde zadek.
Edward se tvářil, jako že už to zjistil.
Určitě nejsem sama, kdo si myslí, že je Donna tak trochu trubka. Ale to je další věc, kterou chlapovi jako je Edward nikdy neřeknete.
„Jsi dobrej herec. Až na ty oči.“
„To mi Anita říká často. Proto nosím tohle.“
Prstem klepnul do slunečních brýlí, které měl zavěšené na kapsičce košile.
„Budeš mít brejle na svatebních fotkách?“
(!!!)
„Ale co když se to provalí, co když to Donna zjistí? Nebo někdo jinej?“
„Nikdo kromě Anity, Olafa a Bernarda to neví.“
„Hahááá.“
Smála jsem se, jako Edward když má v ruce plamenomet a před sebou upíří brloh.
Edward mlasknul jazykem.
„Kolik že Vás v tom fanklubu je?“
A je po srandě…
„Není tu s Tebou Bernardo?“
„Slintáš.“
Automaticky jsem si přejela bradu hřbetem ruky a Edward se spokojeně zašklebil.
„Možná by sis radši povídala s ním…“
„…né…to to nééé!“
Lhát se nemá, milé děti. Kdo lže, ten krade a do pekla se hrabe.
„Ale možná se staví Olaf.“
Edward to plácl jakoby nic, ale přepečlivě mě pozoroval. Jelikož jsem vyprskla hlt vína z pusy, bylo na co koukat.
„Olaf?????“
Rázem bylo jasné, kdo mě děsí víc. I když nahlas bych to chlapovi, jako je Edward, nikdy neřekla.
„Dělám si srandu, neboj. Ten má zájem o jinou“
To jsou mi humory…
Rukou s centimetrovými nehty jsem sáhla po tašce.
„Máš na tohle zbrojní pas?“ zeptal se Eda.
Jako, mezi námi, po třech dvojkách už mu tak v duchu říkám, hehe. Ale nahlas bych to neřekla, tak nalitá ještě nejsem.
„Tss.“ Štráchala jsem v kabelce tak umně, že mi spadla na zem.
Ohnula jsem se pod stůl a při sbírání rozsypaných ženských pičičandiček se zeptala:
„Můžu si Tě vyfotit?“
Vytáhla jsem se zpátky i s uloveným mobilem v ruce.
Ještě jsem se chtěla zeptat, jestli si schválně vybral pro svýho Hammera barvu krve, kolik měl bab a jestli kouká na Kriminálku Anděl.
Ale už byl pryč.
------------------
Edward zahnul za roh a pomalu kráčel ulicí. Cípy kožeňáku za ním vlály jako plášť za Batmanem. Z pravé kapsy vykukoval roh kroužkového bloku. Pozornému oku by neunikly drobné skvrnky od vína4, kterými byl blok pobryndaný. V duchu si probíral seznam…
Axia, Demi_FP, Misala007, Czistoslava, Kometa, finka, scarpetta, Valkýra5……
Promnul si kořen nosu a zamžoural do matného světla pouliční lampy.
„Než tuhle fušku dokončím, budu čůrat vsedě,“ pomyslel si …
Ende
------------------
pozn. aut.
1 – V OB Anita zmiňuje, že ho zná 5 let
2 – 5,8 stop. Stopa je 30,4 cm. Takže 176cm
3 – netuším, jestli a jakou má Mini Uzi pažbu
4 – Rulanské šedé
5 – nešlo dát všechny, to by tam Eda pochodoval a počítal ještě teď.