Belle Morte

Autorka: Demy_FP

Jdu si takhle večer při letním měsíčku na procházku a najednou mě přepadne dusivá vůně růží – něco, jako když jsem byla malá a babička se voněla bulharským kvítím¹. Fuj fuj fuj. Otáčela jsem se po větru, až jsem uviděla postavu, která se ke mně potajmu pomaličku přibližovala. Jelikož nikde v perimetru žádné růže nebyly, původce zápachu byl stanoven okamžitě.

„Bože, to jsem netušila, že se s tímhle smradem ještě dneska někdo voní,“ mručím si pod metaforické vousy.

„To jsou květy vášně, non?“ řekla zahalená postava.

„Říká se to…“ A pak už nic, jen jsem viděla veliké krásné oči v barvě tmavého medu. V jednom oku byl patrný tik, a pak už mne jen obestřela temnota…

Kap. Kap. Kap… Sakra, zase nám doma protéká záchod! V deliriu jsem se posadila na posteli a bolelo mě za krkem. Při letmém pohledu na budík jsem zjistila, že je 08:00. Když jsem zaostřila, zbystřila jsem na maximum. Vedle mě někdo ležel. Obrys pod peřinou, jsme v Čechách, takže peřka byla samozřejmě péřová, jak jinak. Chudinky husičky… Ale hřejou, že.

Když postava zachrápala, uvědomila jsem si, že je to v pořádku, že to jen Kam², který usnul na zádech a trochu se tou prošívanou nádherou přidusil. Takže to k tomu domove, sladký domove.

Potichoučku jsem se vykradla z ložnice, abych se přihlásila na PC a poslala zodpovědně Axii a Kometě echo, že už jsem se asi dočista z těch knížek, co čtu, pomátla, protože se mi začínají zdát divné sny.

Když jsem dosupěla do obýváku, všimla jsem si lněné obálky, opřené o notebook. Na obálce bylo krasopisně napsáno: DEMI_FP. „Bože, zase někdo, kdo neví, jak se píšu!“ pronesla jsem načuřeně, chopila jsem se psaní a díky pospánkové špatné motorice jsem ho nechtíc roztrhla vejpůl. Vyvalil se na mě dobře známý puch růží a já si už pomalu začínala vzpomínat…

Na chvilku mi zčernal svět před očima. Nakonec jsem se probrala, někdo mě šimral na spánku. „Mami, nech mě bejt, ještě nemusím vstávat do školy!“ zahartusila jsem.

Už jen tahle věta sama o sobě mi hned v tu chvíli, kdy jsem ji vyslovila, přišla podezřelá. Doma už nebydlím 6 let! Kde to kurník jsem?! Zkusmo jsem otevřela oko a to mi okamžitě začalo slzet. Nejdřív jsem to nechápala, ale jakmile jsem se nadechla, hned jsem toho zalitovala. Zase ty růže, ble.

Směrem k osobě, která mi seděla na posteli a snažila se mě probudit, jsem pronesla: „Nechtěla bys sem dát nějakej jinej Breese? Tenhle fakt děsně smrdí.“

„Mon Dieu, to je moje sladká vůně růží,“ řekla mi.

„No právě, vždyť je to horší než yperit³! To mě chceš zabít?“ A to netušila, jaká to je vůně, když se vám doma zuje chlap, co byl celej boží den v práci v uzavřenejch botkách, milé dámy. Tořiny olomoucké syrečky se můžou jít s přehledem klouzat...

„Tak takhle vypadají češky?“ Moji původní otázku zcela ignorovala.

No jasně, asi tak, jako že mají všichni asiati rovný oči.

„Hmmm, to asi ne-e. Já jsem spíš taková středoevropská směska. Znáš to, babička z matčiny strany Němka, děda z otcovy strany Rusín, tátova máma Polka a voila, máš mě tu.“

Zatvářila se, jako kdyby jí bolely zuby, nebo jako kdyby měla migrénu.

„Víš, kdo já jsem?“ ptala se arogantně.

„No jasněěěěěěě, ty jseš ta, moment, jó, Béla!“ promnula jsem si spánky. „Kde máš Edwarda? Ikdyž počkej, ne, to není ono, ta byla mladší…“

Z úvah o cizince mě vytrhl napružený jekot: „Sacre bleu, já jsem všemocná Belle Morte, nejkrásnější žena, co kdy kráčela po zemi. Jsem Sourdre de sang – fontána krve své vlastní pokrevní linie, členka upíří Rady.“ Při tom rozčilení na mě prskla slinku. A ne jen jednu! A to o mně zlí jazykové tvrdí, že mám nebezpečně vysoké ego.

 „A?“ hlubokomyslně jsem pronesla. No co, bylo hodně pozdě v noci. „Počkej, no vždyť jo, o tobě jsem četla. Ty jsi ta, co šíří tu nemoc, jak se to toto, jooo, ardeur⁴?“

„Nemoc? Ardeur? Já ti ukáži, co je to ardeur – je to vášeň!“ A mě začínalo být horko. Najednou jsem vzpomínala na všechny ty noci, kdy jsem si přála, aby se konečně něco stalo. Víte co, takové ty okamžiky, kdy se nudíte… A přemýšlíte, co máte v ledničce dobrého na zub. No, tohle nebylo tak úplně to, co jsem měla na mysli.

Ta Belle se mi zdála najednou oooohromně přitažlivá. Zvlášť když mě její tmavě hnědé dlouhé vlnité vlasy lechtaly úplně všude. Hmmm, co to asi používá za kondicionér?

 „Ehm, nechceš se přitulit?“ v ten okamžik, co jsem to vypustila z pusy, mi došlo, že něco nehraje. „Počkej, proč mi je najednou takové horko? A proč jsi, sakra, nahatá? To jsem někde u Dubí na E55, nebo co?“ Ona má zuby – ehm, na tom by nebylo nic divného, že – ale tohle byly špičáky, vážně dlouhé a bílé a ostré špičáky. A dost!

„Ty jsi upír, viď?“ Díky tomuto poznání se Čechám říká srdce Evropy, drazí přátelé.

„Oui, cherrie. A ty jsi má chutná svačinka. Ale nejdříve ti ukáži, proč pro mne umírali králové a proč všichni muži světa toužili po mojí posteli.“ deklamovala povzneseně.

To je toho, já už toho mám taky trochu za sebou. A nevytahuju se! „To mi děláš návrhy?“

„Oui.“

„Ehm, ale mě to nezajímá! Tvoje tirády! Řekneš mi už konečně, proč jsem tady? Tys mě normálka unesla!“

„Ne, má drahá, tys šla dobrovolně, když jsem ti nabídla trochu vzrušení.“ Odvětila s ledovým klidem.

„Ty máš čokoládu?“ žasla jsem.

„Non, ale mám tu ty nejkrásnější muže ze všech. Vyber si, koho jen chceš a potom mi prozradíš, co všechno víš.“

„Hmmmhmmmhmmmmm. A co ta čokoláda? Ta by nebyla?“

Belle zase rozbolely zuby. Možná by si ty přerostlé měla nechat vytrhnout. Navíc s nima šišlá….

„No momentíček. Co konkrétně bys chtěla vědět? Víš co, státní tajemství jde mimo mě a už s nikým ani neválčíme…“

„Co víš o aktivitách Jean-Clauda a Anity Blakeové?“ Zatvářila se vítězně jako Hun Attila na Katalánských polích.

„No jen to, co se píše a co mi říkala Kometa…“ řekla jsem sofistikovaně.

„A to je…?“ vyzvídala dál. Drbna jedna!

„Nooo, že ji Claude uháněl a ona mu nakonec dala. Několikrát na čumák. A pak spolu žili šťastně až do smrti. Tedy, asi do té její, když je on upír, to dá rozum.“

V odrazu stříbrné karafy, stojící na stole, jsem si všimla, že mám na krku dvě malé ranky. „Tys mě kousla?!?!“

„Jsem upír, jak jsi tak rychle poznala sama. Cos čekala?“

„Třeba Garryho Oldmana…“ pronesla jsem zasněně.

Zatvářila se nechápavě.

„Však víš, to je ten poslední Drákula.“ U té vzpomínky se mi zamlžil pohled. Je to fakt kus, co?

„On je tu v Evropě další mocný?“

„Ale jdi ty, brepto. To bylo podle románu Brama Stokera! To neznáš klasiku?“

„Ma cherrie, klasická poezie se psala o mně samotné.“ A já si při téhle větě vzpomněla na Boudelaira a jeho Vzdechlinu.

„Kolik ti je vlastně let?“ byla jsem taktnost sama.

„Pamatuji ještě doby⁵, kdy byl ten váš Kristus ještě dítě.“

„Žjóva, to jsi docela za zenitem! A já si dělám starosti, že mi bude šestadvacet.“ normálně na mě zasyčela! Nojo, ženské jsou od určité chvíle na svůj věk přecitlivělé.

„Tak promiň, nechtěla jsem být osobní.“ omluvně jsem zahuhlala.

„Merde.“ Co to? Ona řekla doprd*le? Ale vždyť jsem hodná!

„Copak?“ vyzvídala jsem.

„Tak jaké máš pro mne informace? Jak jsem řekla, ti nejhezčí muži světa a čekají jen na to, až si z nich vybereš. A já se k vám připojím.“ Nad tím posledním svůdně zavlnila obočím.

„To budeš držet svíčku?“

„Co to s těmi zeměmi českými je? To jste neprošli renesancí?“

„No, asi jo, ale pořád se něco chystá…“ zanotovala jsem zpupně.

„Neeeeeeee!!!!“ zakvílela.

„Co ne?“ dotírala jsem.

„Já, co si pamatuji i pád samotného Říma, se nenechám urážet takovou…“ kárala mne.

„Takovou čím?“ z očí mi sršely blesky.

„Takovou ženskou!“ Potud rozlišovací schopnosti slovutné upírky. Nebýt toho, že mě už kousla, tak bych jí….

„Víš, že máš hezký vlasy?“

„Oui.“

„A víš, že mi Deniska⁶ říkala, že tahle hnědá už není v módě, a že máš taky trochu šediny? Jestli chceš, můžu ti na ní dát číslo a…“ víc už jsem říct nestačila.

Skočila po mně a přisála se mi ke krku. No, vysavač to nebyl, ale srkala, Tor měla pravdu. Jenže si neuvědomila, že mám chřipku a před večerní procházkou jsem si uvařila čaj. Jasmínovej!

„Mon Dieu, co to je? Tvá krev chutná jako noc deštného pralesa!“ zašeptala omámeně.

Jo, to jsme my z české kolébky, musíme mít pořád něco extra. „Kecáš! Fakt? A mně říkali, že mám hodně bílejch krvinek!“ „Znám jen jednu, která voněla po jasmínu. Ale to není možné! Marmme Noir⁷ spí!“ zděšeně na mě valila medově hnědé bulvy.

„Co to meleš? Jaká Matička Černá? To myslíš jeptišky? Já ti nevím, ale vzhledem k tomu, že už je pozdě v noci, tak je asi jasný, že spí.“ Mluvila jsem dál. „Co na mě koukáš jako netopejr?“

„Ale proč by si Ona vybrala tebe?“

„Lážo plážo. Mně všichni vždycky říkali, že by mě do kostela stejně nepustili.“ Brblala jsem.

„Do kostela? Ty máš u sebe svěcenou vodu?“ vyhrkla.

Na stole stál svícen se zapálenou svící. Asi aby bylo při výslechu větší intimčo… „Ty máš žízeň?“ optala jsem se.

„Non, non, non, noooooooooooon!“ kvičela polekaně. Jak se ode mě odsála a trhaně se postavila, ta její hnědá hříva kolem ní zavířila. No, háček byl, že vířila tak vehementně, že chytla od svíčky.

Belle naříkala: „Já jsem členka Rady, mně se tohle nemůže stát!“ a plamínek za jejího jekotu vesele plápolal.

No, snad dělají takhle dlouhé paruky.

Raději jsem, věrna heslu: Kdo uteče, vyhraje! Vzala nohy na ramena a prsa do ruky, abych si s nimi při překotném běhu nevyrazila zuby, a pelášila jsem dom.

---------

¹ … Známá to vůně před rokem 1993, která se dovážela z Bulharska v malých flakoncích

² … Moje dvounohé domácí zvířátko

³ … bojový plyn, používaný za války – které si zjistěte sami

⁴ … plamen vášně, který Belle Morte ovládá a který je rozšířen v její linii

⁵ … předpokládáme, že je Belle Morte stará nejméně 2000 let

⁶ … Moje hvězdná kadeřnice

⁷ … Matka vší Temnoty, předpokládá se, že je to první upírka (je i napůl lykantrop)