O Anitě a žánru upírů
Série o Anitě Blake otřásla žánrem – příběhy o slušné katoličce se sbírkou plyšových tučňáků, která se živí zabíjením nemrtvých. Z čeho vzešla inspirace k vytvoření tak silné hrdinky v žánru, jemuž dominují muži?
Nedostatek silných hrdinek v žánru detektivky ze staré školy jsem vnímala jako výzvu. Pokud je hrdina muž, pak kleje, užívá si sexu bez závazků a bez viny a zabíjí. Těch pár hrdinek, které se v žánru objeví, nadává jen zřídka, sex mají jen občas a pokud ano, děje se to mimo příběh, jakoby v zákulisí, a moc se o tom pak dál nemluví. A pokud žena někoho zabije, dělá se kolem toho v knize velké haló.
Ženy se pak kvůli té smrti cítí hrozně a když už zabijí, tak za velmi extrémních okolností. Jako by si muži mohli užívat mnohem víc zábavy a to mi nepřijde fér.Takže od chvíle, kdy jsem začala přemýšlet nad Anitou Blake, věděla jsem, že bude tvrdá, tvrdší než muži. Věděla jsem, že bude muset zvládnout víc než muži, protože jak ví každá žena, která se vybrala za své povolání oblast, jíž vládnou muži, aby vás brali jako aspoň napůl tak dobrou jako oni, musíte být dvakrát tak dobří. Není to fér, ale takhle to funguje.
Vaši čtenáři si stvůry tak přitažlivé, jako je Jean-Claude, oblíbili. Proč se podle vás staly z upírů takové ikony a proč jste si je zvolila za hlavní postavy svých děl?
Proč píšu o krásných upírech? Tři slova: filmy od Hammeru. Ty původní filmy od Hammeru, ne ty s Christopherem Lee, ale mám na mysli ty nízkorozpočtové. Byla jsem hodně malá, když mi dovolili, abych zůstala vzhůru déle a dívala se na ty filmy. Jednou za čas se k nim vrátím a podívám se na něj a vidím ty krásné muže v nadýchaných košilích a pomyslím si, bože, mělo tohle nějaký vliv na moje podvědomí? Co myslíte? A k tomu, že se z upírů staly kultovní ikony: na to nedokážu odpovědět.Mohu jen říct, že upíři představují smrti, a to jak vítězství nad smrtí, tak její přijetí. A my v západním světě jsme smrtí buď fascinováni nebo se jí obáváme. Vyberte si. Buď se nám upíři líbí, protože nám dávají naději, že smrt neznamená konec, nebo se nám líbí, protože nám mohou dát poslední polibek a udělat z naší smrti něco zvláštního. Za mě, jsem fixována na ústa a oni lidi koušou. Ale to kožoměnci také.
Když jste dopisovala první román s Anitou, napadlo vás, že se série takhle rozroste?
Anitu jsem vždy plánovala jako dlouhou sérii. Za prvé, moje zápletky jsou zamotané a mají mnoho odboček. Není tak časté, že bych přišla s nějakým nápadem, zápletkou, z níž by poté nemohlo vyjít další aspoň šest možností, jak pokračovat. Jsem za to ráda, zvláště poté, co jsem mluvila s jinými spisovateli, kteří každou zápletku složitě loví a komponují. Jedním ze způsobů, jak poznám, že mi nějaká psotava v příběhu funguje, je, že jakmile se tak stane, ty ostatní postavy se kolem ní semknou. Ta správně napsaná postava ovlivňuje svět, chování důležitých vedlejších postav i zápletku samotnou. Jako spisovateli mi jdou více postavy. Než jsem dokončila první román s Anitou, Provinilé slasti, měla jsem rozpracované zápletky pro 15-17 knih. A stále se mi nepodařilo většinu z nich dostat na papír, protože jedna kniha, nebo každá nová postava, přinášejí samy potenciál na další zápletky, další knihy. Ale Anita mi přináší tolik hraček, že se nudit nebudu ještě dlouho. Vím o mnoha sériích, na kterých je znát, že se autor začal někde mezi díly 5 a 8 nudit. Ale jak dávám dohromady poznámky pro dvanáctou knihu a připravuji se na vydání jedenácté, Blankytných hříchů, pořád se o svém vlastním světě, o Anitině spolupráci s policií, o upíří i vlkodlačí společnosti dozvídám stále něco nového. Mně jako spisovatelce se se sérií začíná dobře pracovat tak po čtvrté knize, tedy v době, kdy některé jiné spisovatele začíná jejich vlastní svět nudit. Mě to psaní naopak začíná bavit.
Co naši oblíbenou lovkyni upírů a alfa ženu čeká? Bude i nadále bojovat nebo se můžeme těšit na „a žili šťastně až do smrti“?
Sama doufám v ‚a žili šťastně‘, ale není to můj život. Anita udělá jen to, co sama udělat chce, což ostatně celou dobu také dělá. Anita je v tomhle jako moje kamarádka – já jí můžu poradit, co a jak na randeti dělat nebo nedělat, ale ona se zařídí po svém. A abych jí radila s kariérou? O to se ani nesnažím. Já bych skutečně ráda viděla anitu šťastnou častěji a déle, než jen jednou za čas a na krátkou chvilku, ale sama nevím, kam by nás to dovedlo.
Myslíte, že upírský žánr umírá? Dokáže ještě v lidech vzbudit strach?
Abych odpověděla na vaši otázku, zda upírský žánr umírá, dovolte mi říct toto: Před více než deseti lety, když jsem se snažila prodat první díl série Anita Blake a s tím i koncept celé série, vydavatelé mě odmítali se slovy, že knižní trh už další upíří román nezvládne. Žánr umírá, nikdo už o upírech nechce číst, říkali mi vydavatelé. Nu, a teď jsme tady a lidé se nemohou upířích románů nabažit. A já jsem nadšená z toho, že jsem autorskou úspěšné série, v níž je upírů a dalších potvor přehršel. Nejen, že se lidé nemohou upírů nabažit, ale žánr je pojímán ještě šířeji i díky přístupu televize. Když si zapnete telku a vidíte upíry ve dvou různých seriálech , rozhodně to není známka toho, že žánr umírá. Někdo stále žánru nemrtvých předvídá nějaký konec, ale nemrtví mají sakra tuhý kořínek na to, abychom se jich jednou provždy někdy zbavili. Myslím, že se nemusíme obával, že upíři někdy zmizí z lidské představivosti.
Jaký je podle vás ten největší upíří příběh, jaký kdy byl napsán, a proč?
Nedokáži vybrat jen jeden největší příběh. Například Carmilla Sheridana la Fanu je čistou oslavou psaného slova. Prokletí Salemu od Stephena Kinga vyhání upíry z jejich rakví a zámků a přivádí je do každodennosti našeho světa, což je zajímavá myšlenka a na mě jako začínající spisovatelku měla velký vliv. A na žádném seznamu velkých románů nesmí chybět Interview s upírem Anne Riceové. To vždy byla, a stále je, jedna z mých nejmilejších knih.
Co byste poradila mladým začínajícím autorům?
Pište. Překvapilo by vás, kolik lidí, kteří by se chtěli stát spisovateli, nikdy ve skutečnosti psát pořádně nezačne. Začněte psát, pak to dokončete. Uzavřete ten příběh. Dokončete svou knihu. Pište dvě stránky za den. Každý den. Nekontrolujte to po sobě. Pokud přijdete do fáze, kde něco nevíte nebo si nejste nějakým faktem jisti, jako třeba jaké spodní prádlo se nosilo ve 14. století, poznamenejte si to, odstavec přeskočte a pište dál. Úplně slyším to skřípění zubů, ale věřte mi. Už jsem potkala hodně spisovatelů, kteří napsali dokonalé první tři kapitoly, ale nic víc. Tři kapitoly netvoří knihu, tři kapitoly jsou jen začátek. Dokončete to. Jakmile budete mít napsaných sto stránek, pusťte se do těch prázdných míst. Teď už si můžete zjistit, jaké spodní prádlo ta vaše hrdinka ze 14. století nosila. Teď už přesně můžete popsat tu bitvu. Pokud nad nějakou scénou strávíte víc než týden, třeba o dva dny, přeskočte ji, napište si poznámku, která bude znít Tady má být bitka. Víte, kdo zvítězí, tak to přeskočte a jděte dál. Dalším krokem je jen doplnění těch prázdných míst. Třetím krokem je editura a úprava textu. Moje první kniha prošla sedmi těmito kroky a to přesně těmi, co vám tu říkám. A prodala se. To se většině prvotin nepovede. Ten můj způsob není jediný a už dávno nepotřebuju sedm kroků, abych ji dostala, kam chci. Ale i dnes, s mou patnáctou knihou, se stále přesvědčuji, že pokud nad nějakou scénou strávím víc než týden, znamená to zásek a musím se pohnout. Ta kniha musí být dokonalá a o to se snažím. Dokonalost je nedosažitelný cíl. To mi věřte. Jen pište, nebojte se, a až bude kniha hotová, pošlete ji do světa.
Zkuste ji prodat. Za peníze. Nedávejte kopie svým kamarádům, aby si to přečetli. Psaní je kšeft, ne charita. To si pamatujte. Vaším cílem je vydělat si peníze psaním toho, co máte rádi, je to tak? No, pokud je to váš cíl, tak podle toho jednejte. Za své povídky jsem vždycky chtěla hodně peněz a slevovala jsem až poté, co byly odmítány.
Předpokládám, že si také uděláte nějaký průzkum, abyste pak neprodávali příběh o upírech časopisu, který ani fikci neotiskuje. Je to obchod, pamatujte si to. Poslat vaše příběhy na špatné místo je totéž, jako byste přišli do firmy vyrábějící počítače na pohovor na místo editora knih. V počítačové firmě needitují knihy. Stejné je to, kdybyste vaši povídku poslali do špatného časopisu.
A ještě něco důležitého: vyšlete povídku nebo knihu do světa a začněte pracovat na další. Nedělejte si s tou povídkou starosti, nehlídejte mailovku, abyste nepropásli poslední zprávy o té vaší první povídce. Totéž je to jako s matkou, která má jen jedno díte – víc se o něj bojíte. Tak si pořiďte víc literárních dětí. Pak víte, že když vám nějakou povídku odmítnou, máte v záloze další, co už třeba odmítnuty nebudou. Jen je potřeba si projít tím procesem odmítání. Nebude ho moc, ale nějaké bude.
A musíte to chtít víc než co jiného. Musíte si obalit psychiku, aby vás ten byznys nerozdrtil. Buďte tvrdí. Věřte sobě i svým snům.
Kdyby se u vás jedné noci objevil hrabě Drákula a nabídl vám nesmrtelnost, přijala byste?
Ne.
Zdroj: bloodlust-uk.com
Překlad: Axia