Je tohle vaše první kniha nebo už dvacátá?

Když píšete stále pokračující sérii, musíte se jako autor vypořádat i s tím, že ne všichni čtenáři mají načtené všechny vydané díly. Znám lidi, kteří jsou se mnou od počátku v roce 1993, kdy vyšla první kniha s Anitou Blake – Provinilé slasti. Ti četli má díla, ještě když byla zařazena mezi urban fantasy nebo horor, protože tehdy se slovo „paranormal“ k určování žánrů nepoužívalo. A já si cením každého, kdo se mnou prožil celou tu bláznivou jízdu. Ale denodenně se dozvídám i o lidech, kteří mé knihy teprve teď našli. Někteří z nich čtou spíše romance nebo detektivky nebo třeba i to, co zrovna teď frčí, ale v mých knihách našli něco, co si zamilovali. A protože já tohle všechno do svých knih dávám, dává to docela smysl. Přiznejme si, upíři, vlkodlaci a zombie se stávají více a více oblíbení, takže už jen z toho důvodu získávají mé knihy stále nové a nové čtenáře. Někteří z vás četli všech 19 knih a někteří z vás právě dočetli jedničku. Pro mě jako autora je pak velkou výzvou v každé další knize dál bavit mé letité čtenáře, ale zároveň nijak nemást ty úplně nové. Jak jen vnést do knihy pro ty nováčky dost informací, aby porozuměli tomu světu, postavám a zároveň se necítili ztraceni, ale zároveň abych tím neunudila ty, kteří přečetli všechny knihy? Kdybych do příběhu vepsala až moc informací, čtenáři veteráni by mohli dojít dojmu, že už to předtím četli, ale pro ty nové musím do každé knihy pár informací dát, ale přiznám se, že je pro mě těžké v tomhle směru udržet rovnováhu.

Hit list je již dvacátým Anitiným dobrodružstvím a já se opravdu snažila, aby to byl samostatný příběh a aby v něm noví čtenáři našli úvod do Anitina světa, ale aby zároveň bavila už zběhlé čtenáře. Chci ve svých knihách bavit obě skupiny, aniž bych jednu z nich nějak opomíjela, nebo aniž bych nezmínila něco o světě, v němž se s Anitou čtenář ocitne, protože to pak může zkazit dojem z příběhu.

Začít s novou sérií je jednoduché, ale přiznám se, že s každou další navazující knihou mi dělá stále větší problémy nalézt rovnováhu mezi podáváním dostatku, ale ne až tak mnoha informací. Chtěla bych nějakým způsobem odměnit dlouhodobé fanoušky, ale zároveň neuvést ve zmatek ty nové. Jak to jen udělat?

Zaprvé – kdykoli se v knize objeví nová postava, jednám s ní, jako by se ještě neobjevila v celé sérii. To dělám kvůli novým čtenářům, ale také proto, že mezi vydáními jednotlivých dílů uplynu obvykle i rok a já nemohu předpokládat, že si čtenáři pamatují všechny postavy. V takovéhle sérii ne také nemožné, aby se v každém dílu objevily všechny postavy celé série, takže když nějakou postavu nevidíte po víc dílů, potřebujete si ji osvěžit. Ale postavy, které se objevily v předchozí knize, představím tak, jako byste se setkali poprvé. Nesnažím se tu znovu objevit kolo. A když se tím navíc pak probírám zpětně, mohu vidět rozdíly v tom, jak jsem postavy představovala nebo popisovala v uplynulých dílech. Někdy v knize představím už dávno známou postavu, ale přidám o ní úplně novou informaci, kterou jsem o něm ještě v žádné knize nezmínila, takže ji sice představím, ale uspokojím tak obě skupiny čtenářů. Postavy mají na sobě pokaždé něco nového a také se stále snažím vymyslet nový způsob, jak je představit. Ale přiznejme si, po dvaceti knihách už vám docházejí možnosti, jak se dlouhodobým čtenářům neopakovat a zároveň neopomenout ty nové.

Četla jsem několik vážně dobrých sérií a četla jsem je celá léta, ale všimla jsem si, že někteří autoři nebazírují na detailech. Je jasné, že ty série psali celé roky a mají je tak pevně vytesané do svých myslí, že si neuvědomují, že v první kapitole postavy oné knihy nepopsali, a tak se někdy až na desáté, někdy dokonce až na třicáté stránce dozvíme, že hlavní postava má vlasy tmavé nebo krátké nebo přerostlé. A jako dlouhodobý čtenář mám v hlavě obrázek hlavních postav, jejich práce i přátel atd.

Ale v takovém případě se zastavím a přemýšlím, jak by se na tohle díval čtenář, který tu knihu drží v ruce z celé série jako první. Protože kdybych od tohoto autora nic jiného nečetla a vybrala bych si tuto knihu jako první, vzdala bych to, protože bych se v tom světě ztratila. Když píšete sérii, nesmíte zlenivět a začít si myslet „Lidi mě čtou, oni vědí, jak ten a ten vypadá“, nebo hůř, může se někdy stát, že má autor všechny detaily vyvedené ve své hlavě tak jasně, že si myslí, že už je na papír převedl? Odpovědí na tuto otázku si nikdy nejsem jistá, ale také jsem se ji nikomu neodvážila položit, protože nechci, aby vyzněla urážlivě. Ale třeba by potom do knih dával víc detailů z daného světa a příběh by tak byl úplný.

Někdy si v knihách všímám, že autor neopakuje informace pro nové čtenáře, ale ani nepřidává nic nového pro nás dlouhodobé, jako by chtěl mít knihu už už hotovou, nebo jako by se s vlastními postavami začal nudit. To se sice dá tolerovat, jelikož příběh je pořád dobrý a já ty knihy proto také stále čtu a také si přečtu další díly v těchto sériích, ale není to plně uspokojivé. Jako bych si dala jen hlavní chod, ale na předkrm a dezert se nedostalo.

Své knihy se snažím psát jako jídlo o několika chodech. Chci, abyste v nich dostali ten chutný předkrm, výborné hlavní jídlo a abyste si vychutnali i sladký a krémový dezert.

Nedávno se mi od mé agentky dostalo obrovského komplimentu. Řekla mi, že Hit list pro ni představuje výborný úvod do mého světa a mých postav. Jsem dvacet knih hluboko a přesto se mi povedlo napsat samostatný příběh. To není špatné. To vůbec není špatné …

Ze zápisu Laurell na Bordersblog ze dne 30.5. 2011

přeložila Axia