Jean-Claude

Jak ke mně Jean-Claude promlouvá? Potichu. Zvláštní, nikdy na nic netlačí. Nejhlasitěji ke mně promlouval, když jsem psala Polibek stínů. Zničehonic se mi v hlavně objevil a řekl „Ty tu skrýváš něco takového a mně o tom nic nepovíš?“ Myslel tím Merry. Bylo to v době, kdy Anita odmítala sex. Věděla jsem, že Jean-Clauda její přístup frustruje, ale skutečnost, že se mi zjevil uprostřed psaní úplně jiné knihy, mi dalo vědět, jak moc frustrovaný je.

Nešlo tu jen o sex, tedy o jeho nedostatek, ale především o to, že Anita se s oblibou hádá téměř o všem. Jean-Claudovi nevadí Micah nebo Nathaniel tolik, jako Richard. Částečně je to tím, že už od začátku ani Micahovi, ani Nathanielovi nevadí být poblíž Jean-Clauda. Nikdy se na to nedívali jako na nějakou soutěž. Richard se ovšem stále na Jean-Clauda dívá jako na soupeře v soutěži, jejíž výhrou je Anita. Micah a Nathaniel přijali, že se o ní budou dělit. Nesnaží se z toho Jean-Clauda vyšachovat. Co se jejich domácího uspořádání týče, stále si nejsem jistá, zda by Jean-Claude dával přece jen, co se Anity týče, přednost tradičnějšímu uspořádání.

Vím, že ještě jako člověk byl krátce ženatý, žena mu zemřela při porodu, ale v jejich svazku nešlo o lásku. Oženil se kvůli postavení, bohatství a privilegiím. Obvyklé důvody pro svatbu v době jeho života, ovšem pro rolníka, jímž Jean-Claude byl, nedosažitelné. Mohli byste říct, že jeho život se podobal životu Popelky, až na to, že v jeho příběhu princem byla žena z nižší šlechty a Popelkou byl Jean-Claude.

Pak byl sveden upírkou, která ho proměnila. Pak si ho Belle Morte přidala do sbírky milenců. Nic z toho ani vzdáleně nepřipomínalo pohodovou domácnost. S Juliannou a Asherem zažil to, co se nejvíce blížilo rodině, ačkoli ne zrovna typické. V nejšťastnějších dobách svého života se dělil s dalším mužem o ženu, již miloval. Nebo se ženou sdílel muže, jehož miloval. Ve skutečné menage a trois jde o vzájemné sdílení.

Já si jednoduše nemyslím, že Jean-Claudeova představa domácího štěstí je zrovna obvyklá. Anita s ním tráví minimálně dvě noci v týdnu, často víc, pokud zrovna neřeší případ.

Problém je, že mí čtenáři nikdy neviděli Anitu, když zrovna neřeší případ. Takže nevíte, jak vypadá její „normální týden“. A také to nikdy neuvidíte proto, že pokud neřeší případ, pak její zážitky nedají žádnou zápletku hodnou knihy. Možná by to bylo zajímavé něco takového sepsat, ale byla by to jen série příhod ze všedního života, bez zápletky. Anita si uvykla dělit svůj volný čas mezi dva domy. Svůj a Jean-Claudův.

A jen dodám, Jean-Claudovo jediné legitimní dítě zemřelo se svou matkou. Ale pokud by měl mít nějaké potomky… Jean-Claude spolu s šlechtickým synkem, jemuž byl za fackovacího panáka, navštěvovali nevěstince. Možnost, že by měl legitimní dědice, už není, ale mít nelegitimní potomky pro něj není tak nereálné. Proto také Anitina rodina z otcovy strany pochází z Alsaska-Lotrinska, oblasti, o kterou se celá staletí přetahovala Francie s Německem. Neříkám, že by měli Anita s Jean-Claudem společné příbuzné, ale je tu ta možnost. Rodiny, které se v minulosti živily rolnictvím, neměly příliš přesné záznamy o svých členech. Rodiny šlechticů se dají vysledovat hluboko do minulosti. Venkovští rolníci takovou možnost nemají.

Zdroje: blog Laurell a blog Laurell

Překlad: Axia